Úvahy /

ÚVAHA Waldorfská pedagogika

Waldorfská pedagogika a z ní vyplývající waldorfské školy byly pro mě původně něčím zcela neznámým. Poprvé jsem se s tímto termínem setkala až na střední škole (Gymnázium Jana Blahoslava a Střední pedagogická škola Přerov) v předmětu pedagogika a brala jsem ho jen jako jednu informaci z mnoha. Pozastavila jsem se sice při výkladu přednášející nad tím, jak to v takové škole může vůbec fungovat, ale neměla jsem žádnou motivaci pátrat dál. Navíc mi taková škola a výchova připadala jako něco nepřirozeného a špatného, jako něco, co nemůže fungovat.
Když jsem se přihlásila do projektu „pedagogika v praxi“, prohlížela jsem si už značně přebrané workshopy a stále myslela na to, že přece „každý musí být dobrý“. Sice s nejistotou a drobným odporem, potvrdila jsem ale svou účast na workshopu týkajícím se waldorfských škol.

Přednášející v mých očích neměli rozhodně jednoduchou pozici. Byla jsem typickým zatvrzelým posluchačem, který v podstatě tak trochu přišel, aby měl účast. (Musím však v koutku duše přiznat, že jsem chtěla poznat lidi, kteří se na waldorfské pedagogice jakkoliv podílejí nebo se jí zabývají a nechat si od nich „vysvětlit“, proč zrovna něco tak neobvyklého.). Po příspěvcích hostů a přednášejících se ale začalo klubíčko mé negativity rozmotávat. Začala jsem pomalu chápat systém fungování takovýchto škol a obdivovat umění pedagogů takto s dětmi pracovat, přestože v drtivé většině sami prošli klasickou výchovou a vzdělávacím procesem. Nejvíce jsem však obdivovala rodiče dětí, kteří se rozhodli jít touto cestou a opravdu naplno se podílet na vzdělávání svého dítěte. Časová náročnost tohoto přirozeného postupu při učení a přípravě do školy je pro rodiče opravdu obrovská. Vzpomenu-li si jen na ukázky čítanek, které jsme mohli na workshopu prolistovat a jednu z maminek - autorku čítanky, jak s jistotou a naprosto přesvědčivým hlasem vyprávěla o tvorbě této první knihy pro svou dceru, stále se mě zmocňuje dojetí. I tak si ale uvědomuji, že to není cesta pro každého. Waldorfské pedagogice by se i nadále měli věnovat především ti, kteří jí chtějí věnovat svůj čas a naplno se podílet na jejím fungování a šíření. Já jsem se z negativního postoje přesunula tak říkajíc na neutrální půdu. Když uvidím článek o waldorfské pedagogice, už jen tak s nezájmem neotočím stránku, když uslyším někoho zpochybňovat její funkčnost, nepřidám se k němu jako dřív. Myslím, že waldorfská pedagogika získává pomalu své místo ve společnosti. Snad se jí budou stále zabývat a bavit odhodlaní lidé a půjde správnou cestou. Já osobně jí držím palce.

Kdo ví, třeba jednou i mé dítě bude navštěvovat waldorfskou školu.