ÚVAHA: Učitel a teenageři: Jak s úsměvem vydržet ve třídě a školství

Dne 17.3.2011 jsem se zúčastila workshopu s názvem Učitel a teenageři: Jak s úsměvem vydržet ve třídě a školství.

Hodinu vedla paní Mgr. Klaudia Eibenová, ktérá pracuje jako pedagožka již 44 let a specializuje se na poruchy učení. Jde vidět, že má s učením opravdu bohaté zkušenosti, už její nástup byl velmi impozantní. Do třídy vešla s kamennou tváří, postavila se před třídu a čekala. Bez jediného slova stála několik desítek vteřin před skupinou asi 100 studentů, všechny přejížděla zrakem a nepromluvila, dokud nestála celá třída v pozoru. Potom nás vyzvala, abychom na její pozdrav odpověděli „Dobrý den, celý den“. Všem to na tváři vyvolalo úsměv a každý přemýšlel, zda to myslí vážně. Proto první odezva byla velmi slábá a rozpačitá a my byli nuceni svůj pozdrav zopakovat, teprve potom jsme byli vyzváni, abychom se posadili.

Celou tuto scénu vám popisuji, protože na mě velmi silně zapůsobila a mám ji pořád živě před očima. Moschino Outlet Přesně takto si totiž učitel získá pozornost, o kterou stojí. Když člověk vstoupí do učebny a má před sebou 20 školáků, kdy jeden si povídá s druhým, další ještě svačí, ten běhá po třídě a nahání spoužačku, je mnohdy obtížné strhnout pozornost na sebe. Proto je důležité přijít s něčim, co děti zaručeně zaujme. A proč by to zrovna nebyl pozdrav „Dobrý den, celý den“? Na partu asi dvacetiletých lidí to zabralo a ještě je to pobavilo.
Jsou ale takoví učitelé, z kterých vyřazuje přirozená autorita a respekt. Takový člověk to má potom ve školství jednoduché, protože se nemusí rozčilovat nad problémovými a drzými dětmi, kterých bohužel v dnešní době stále přibývá.

Čím to je? Kdy nastal ten zlom, že si žáci přestali vážit svých učitelů, bez jediného projevu hanby vyučujícího urazí, sprostě ho osloví a ještě mu přitom drze hledí do očí? Kde se stala chyba? Jsou snad horší učitelé, rodiče, nebo děti? Ať je to jak chce, změnit už to půjde asi těžko, proto by si měl každý člověk, který se chce dát na učitelství, první zodpovědět otázku, zda vůbec je schopný učit. Jestli má silnou vůli a pevné nervy. Když totiž bude mít ve třídě klidně jen jednoho problémového žáka, může se taky ocitnout v pekle, pokud nebude vědět, jak s ním jednat.

Když například bude žák vyrušovat v hodině, tak mi nepomůže, když ho okřiknu, naopak ho tím ještě víc povzbudím, aby ve své činnosti pokračoval a nutil mě tak k šílenství. Je potřeba mu s klidem a chladnou hlavou vysvětlit, že jeho chování je naprosto nevhodné a sám si škodí, když nedává pozor. Navíc tím kazí hodinu i svým spolužákům, kteří se naopak chtějí něco nového a zajímavého dozvědět, proto mu jistě ani oni nepoděkují za jeho chování. Pokud ani slova nepomůžou, tak v době studia našich rodičů by jistě pohlavek zabral. V té době to totiž byla nesmírná ostuda, když dítě dostalo od učitele za vyučenou, většinou pak doma dostalo dvakrát tolik a byl pokoj.
V dnešní době si to však učitel bohužel dovolit nemůže, protože by mu z toho mohly hrozit velké postihy, jako vyhazov ze školy, nebo dokonce trestní udání od rodičů za ublížení na zdraví. Dá se tedy říci, že velkou vinu za chování dnešní mládeže ve školách nesou rodiče? To je dost možné, avšak neřeší to otázku, co by tedy měl učitel udělat, aby si zjednal pořádek, ale přitom se zachoval správně.

Já jako budoucí paní učitelka jsem velmi ráda, že jsem se workshopu zúčastnila. Přesvědčivá slova paní Eibenová mne utvrdila v tom, že učitelství není žádná procházka růžovým sadem, ale dá se ve zdraví přežít. Dokonce i s úsměvem.