ÚVAHA: Jste připraveni na zařazení dětí se specifickými potřebami do běžné ZŠ?

Dne 24.3.2011 jsem se zúčastnila workshopu s názvem Jste připraveni na zařazení dětí se specifickými potřebami do běžné ZŠ?

Samotný název mě nijak více nezaujal, když jsem však vstoupila do třídy plné dalších studentů, kteří seděli na židlích v kruhu, a zjistila jsem, že hodinu vede matka dvou synů, kteří v dětství prodělali dětskou obrnu, a samotní synové jsou přítomní a ochotní odpovídat na naše zvídavé dotazy, byla jsem velmi mile překvapena. Paní Pavla Kolářová, která pracuje jako diplomovaná zdravotní sestra, se rozpovídala o svém životě a já si najednou říkala, jestli je vůbec možné, aby toho jeden člověk tolik zvládl. 2 nemocné děti, které jsou na vás zcela závislé, které potřebují ustavičnou péči 24 hodin denně, nemluvě o velmi častých návštěvách lékařů, podstupování různých vyšetření a ozdravných pobytů. K tomu všemu člověk musí fungovat jako každý jiný, pracovat, starat se o domácnost, splňovat si jisté povinnosti vůči manželovi, blízkým a dalším členům rodiny. Zdá se to až nemožné.

Zkusila jsem si samu sebe představit v podobné situaci. Kladla jsem si otázky, jestli bych i já byla schopná nést takové těžké břemeno. Člověk si totiž vážnost takové situace nedokáže pořádně ani představit, pokud si něčím podobným sám neprojde. Nejde jenom o fyzickou náročnost, kdy nespíte, nejíte, jenom jste stále k dispozici člověku, který vaši pomoc potřebuje, daleko náročnější je však zvládat to po psychické stránce, každý člověk se toho zhostí jinak, protože každý je schopen unést jinou tíhu.

Proto by si měl člověk nejdříve položit otázku, zda je vůbec schopen starat se o nemocné dítě, zda je ochoten obětovat pro něj svůj život, zda má pevnou vůli a nevzdává to ani v těch nejtěžších a nejnáročnějších okamžicích. Lidé, kteří tyto schopnosti nemají, by měli péči o jejich děti přenechat odborníkům, lidem, kteří jsou pro takové věci vyškoleni. Pokud totiž rodič svůj úkol nezvládá, má problémy a dává to najevo, tak se to přenaší i na dítě, které potom trpí.

Paní Kolářová se s tím dle mého názoru poprala se vší ctí, kluci vypadali velmi šťastně a spokojeně. Na první pohled by nikdo ani neřekl, že jich něco chybí. Vystupovali skromně a inteligentně, s matkou měli vřelý a hluboký vztah, vnímavý přihlížející si mohl všimnout pohledů, gest a milých slov, které si neustále vyměňovali.

Toto sezení mne donutilo zamyslet se ještě nad jednou otázkou, jak už vyplývá ze samotného názvu workshopu. Je správné zařadit děti se specifickými potřebami do běžných škol mezi zdravé děti? Spousta základních škol už je v dnešní době na spoustu věcí připravena, ať už jsou to například zvedací plošiny a bezbariérové toalety pro děti pohybově omezené, různé pomůcky pro neslyšící a nevidomé, asistenti, kteří jsou vyškoleni, aby věděli, jak s postiženými dětmi zacházet a komunikovat.

Nezáleží však pouze na materiálním zajištění školy, které dětem usnadňuje pohyb a celkově studium jako takové. Daleko důležitější jsou odborné kompetence učitelů, jejich přístup k postiženým. Dále je to postoj spolužáků, jak mezi sebe příjmou dítě, které se jistým způsobem ode všech liší. Nevědomost žaků, která plyne z minimální informovanosti od rodičů a učitelů, může vést až k šikaně handicapovaného dítěte, což může mít katastrofální následky.

Pokud tedy škola není schoná dítěti zařídit pohodlí a bezpečí, je pro něj lepší navštěvovat školu pro děti se specifickými potřebami, nebo také „zvláštní školu“ jak se často mezi lidmi používá. V opačném případě, kdy se dítěti dostane všeho, co potřebuje, nestrádá, necítí se odstrkován, pak jsem všemi deseti pro integraci, protože zde si postižené dítě nejvíce uvědomí svou podstatu, může vést plnohodnotný život se vším všudy a své postižení vnímat mezi zdravými lidmi minimálně.