Úvahy /

ÚVAHA: Význam a smysl umění ve waldorfské pedagogice I. a II

Dne 16. 10. 2010 jsem se zúčastnila Workshopů „Význam a smysl umění ve waldorfské pedagogice I. a II.“ Musím se přiznat, že do té doby jsem neměla tušení o existenci takové školy u nás. Nebyla jsem ovšem jediná, která se měla možnost o této formě výuky více dovědět. O to více teď zpozorním, pokud se někde jenom o této škole špitne
.
Náhodou jsem zaslechla hovor dvou žen, kterým nevadilo, že mohou u někoho
z přítomných vyvolat tichou reakci. Hovořily o další známé, která to musí mít opravdu těžké, když musí vozit své dítě do „nějaké“ waldorfské školy. Její dítě prostě nemá na to, aby navštěvovalo „ normální školu“.
Kdyby to nebylo neslušné, ráda bych tyto dámy vyvedla z omylu. Proto je velice nezbytné o waldorfské škole mluvit, psát a umožnit šíření této formy výuky u nás. Mé děti tuto možnost neměly a já jsem přesvědčená, že kdybych mohla, tak jinou školu by nenavštěvovaly. Nemám nic proti našemu školství. Pořád má ve světě velký ohlas a naši studenti jsou velice úspěšní.

Dnešní svět je velice uspěchaný a dětství našich potomků je moderní dobou také zasaženo. Ve waldorfské škole se musí každý žák cítit jako v oáze klidu, porozumění, vzájemného respektu, umožnění se rozvíjet, dále se vyvíjet, ctít lidské hodnoty, vážit si možnosti vzdělávat se bez stresu, strachu, obav, že se zesměšní před ostatními.
Učí se totiž i vzájemné toleranci, umění nabídnout pomoc a vědět, že vzájemná spolupráce dospěje ke společnému cíli a radosti z něj.

Toto vše je pouze doplňkem smysluplné formy výuky dětí, které mají výhodu na rozdíl od dětí státních škol, že jsou ušetřeny shonu, který je okrádá o krásné chvíle. O chvíle, na které děti tak rády vzpomínají. Na dětství, které je spojeno s nástupem do první třídy, na paní učitelku, na první vysvědčení, první kamarády, lásky.

Vím, že výuka waldorfských škol toho má ještě mnoho před sebou, ale díky příznivcům, učitelům a rodičům, mají tyto školy velkou šanci přispět svým dílem a umožnit mnoha dětem a jejich rodičům rozhodnout se i pro jinou formu výuky.

Měli jsme se možnost seznámit s vedoucími pracovníky a zástupkyní rodičů. Dověděli jsme se, jak těžké byly začátky a prosazení se do školského systému. O to více bylo vidět, s jakou radostí dokázali prezentovat své výsledky. Ty mají možnost srovnávat s ostatními školami waldorfského typu i v zahraničí.

Zástupkyně rodičů nám povídala, jak začínala se svou dcerou tvořit svůj vlastní slabikář. Formou pohádek, ale i vlastních příběhů si vytvořily krásnou knihu, kterou obohatily vlastními kresbami. Tatínek této žákyně nezůstal pozadu. Svými malbami se stal součástí učebnice.

Pedagogickým pracovnicím se podařilo nás vtáhnout aspoň částečně do učebního procesu. S úspěchem. Najednou jsme seděli, klečeli na podlaze, zabráni nad výkresy a tvořili jsme. Své výtvory jsme si vzájemně prohlédli a odevzdali. Tak jak jsme se nenápadně ocitli na podlaze, tak nenápadně a nenuceně jsme se v místnosti začali seznamovat s vesmírem, ale i s každým z nás. Ten, kdo nám byl sympatický, neušel naší pozornosti, ale ani pocitu se více k němu přiblížit. Tak jsme procestovali dílnou, hudební výukou, ale i uměleckým vystoupením zahraniční představitelky Eurytmie. Seznámila nás se zvláštním způsobem rytmického tance, spojeného s prvky řeči. Jde o cvičení, které má povzbudit duchovní a duševní vývoj člověka, zejména dítěte. Ve Waldorfském školství se Eurytmie používá místo tělocviku.

Vše bylo velice záživné a doporučila bych to i těm dvěma dámám, které by určitě překvapilo, jakým způsobem, ohleduplností, barevností, zajímavě a s citem je možné vzdělávat „ normální“ děti, jejíž jméno jsem bohužel zapomněla. Přestože jsme měli i překladatele, sem tam mu usnadnila jeho práci. Pochází ze Srbska, ale žije a pracuje v Německu.