Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Příprava pedagoga na emočně vyhrocené krizové situace ve školním prostředí

seznam všech úvah

ÚVAHA: Příprava na emočně vyhrocené situace v pedagogickém prostředí

Už jako malá jsem chtěla být učitelka. To jsem ovšem ještě nevěděla, jak se situace ve školství během deseti let „brutálně“ změní. Pamatuji si, že když jsem já chodila na základní školu, neexistovalo, abychom si dovolili říci něco proti učiteli, hádat se s ním, co víc natáčet si ho na mobil. Pravda, za nás žádné mobilní telefony ještě nefrčeli.
Měli jsme respekt před staršími žáky. Chovali jsme se jako slušně vychovaní žáčci. A když jsme občas zazlobili, stoprocentně na nás platily výhružky typu „budu si stěžovat rodičům“ nebo „ukaž mi deníček a já ti zapíšu poznámku“.
Na střední škole jsme zjistili, že nejsme už zase tak malí a můžeme si dovolit víc věcí. Poznali jsme nové spolužáky z jiných škol a poznali jejich mravy. Ze začátku jsme pokoušeli profesory co vydrží, dovolovali jsme si na ně, dělali jim naschvály, ale všeho z mírou. Jakmile jsme zjistili, že víc si dovolit nemůžeme, přestali jsme.
Můj názor je ten, že jsme měli dobré vychování ze základní školy a hlavně na nás měli velký vliv rodiče. Samozřejmě jsme nebyli andílci jak na základní škole, ale jelikož jsme všichni chtěli úspěšně odmaturovat, museli jsme se chovat slušně.

Když jsem se ve čtvrťáku rozhodovala, kam jít na vysokou školu, vybrala jsem si pedagogickou fakultu. Myslela jsem si, že učit bude fajn. Pracovat s dětmi mě vždy bavilo a naučit je něčemu novému by byla třešnička na dortu.
To jsem ještě ovšem nevěděla, do jaké „strašně reality“ se řítím.

Nějak moc jsem nedala na řeči ostatních, že dnešní mládež je více než hrozivá. Nevěřila jsem tomu, až do doby, kdy jsem absolvovala kurz : Příprava pedagoga na emočně vyhrocené krizové situace. Po shlédnutí videa na němž 2 kluci postříleli skoro celou školu včetně učitelů, šikanu na záchodech, ve třídě, týrání spolužáků nebo vyhrožování učitelům. Jednou větou : JE TO HNUS VELEBNOSTI !!.

Je na místě otázka, kdo za to může? Co se stalo? Kde se stala chyba? Odpovědí je hodně. Ale podle mě není chyba jen na jedné straně. Je těžké říci, kdo má na tom všem největší vinu. Zamyslet bychom se měli všichni bez ohledu na věk. Je více než jisté, že jednou se nás tato situace bude týkat, i když možná někteří školu nenavštěvují. Budeme mít děti a naše děti budou chodit do školy. A s představou, že by moje dítě mělo chodit do školy, kde se dějí tyto „šílené“ věci, tak to raději žádné děti mít nechci nebo si je budu vychovávat sama.

Nicméně jsem ráda, že jsem absolvovala tento záživný a velice naučný a hlavně zábavný kurz „sebeobrany učitele“. Dalo mi to hodně, ale asi jednu zásadní věc – pokud někdy půjdu učit, tak si udělám kurz sebeobrany.