Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Mentální anorexie a bulimie – novodobé projevy nepřijetí sebe

seznam všech úvah

ÚVAHA: Mentální anorexie a bulimie

Na tento workshop jsem se po pravdě těšila asi ze všeho nejvíc. Mám za sebou, bohužel, boj s anorexií a proto jsem se chtěla dozvědět, jak je tato psychická nemoc, předkládána veřejnosti. Sice jsem si přečetla mnoho knih, jak od odborníků, tak od samotných dívek, které stejně jako já, měly tuto zákeřnou nemoc.
Začátek mě opravdu ,,dostal“ , mluvilo se o chlebu a jak se tvoří. Ale podstata byla ukrytá někde za tím vším, co nám paní povídala. Od tohoto workshopu všichni čekali, jak se dozví to samé, ohrané z knížek apod. Ale chyba lávky. Bylo to pojmuté úplně jinak a konečně celistvě. Nikde v žádné publikaci se člověk nedočte, jak má a jak nemá vypadat ideální člověk. Ale co se dnes skrývá pod pojmem ideální člověk, pro mnohé je to právě ideální schránka těla a dokonalost oblečení, které má člověk na sobě. Sama jsem tomu podlehla, nikde přece na stránkách časopisů nejsou vidět „normální postavy“, všechno jsou modelky. A to ještě, pro společnost se štěstím, když mají míry alespoň 90-60-90. Protože častěji to bývají spíš chodící kostry, které by podle mého soudu, po absolvování toho kolotoče focení a chození po molu, nebyly schopné ani si jít popovídat s kamarádkou, protože by na to nebyla energie. V podstatě po dlouhém přemýšlení jsem pochopila o čem workshop byl, byl o pochopení podstaty já. Všechny hodnoty lidstva se vytrácí a nám nezbývá nic jiného, než se někam hnát s davem. Podle mě je jen otázkou, jak je kdo silný, a s okolním světem se popere.

Když jsem potom mluvila s dívkami, které byly taky na tomto workshopu, vůbec nic nepochopily. Myslely si, že se doví přesně to, co je ve všech knížkách a na internetu. Nepochopily, že by mohly zapojit přemýšlení. Ale na druhou stranu chápu, že lidem, kteří nemají osobní zkušenosti s MA, jako já, dá asi zabrat pochopit, nebo se alespoň vcítit do nemocného.

Jak je správně napsáno v názvu, je to opravdu nepřijetí sebe, jaká jsem a možná i toho, že jsem prostě jiná. Každý je jiný, to je sice pravda, ale právě na tich stránkách časopisů, jsou všechny stejné. Tak já se jim všem musím vyrovnat. Dnešní kultura, nebo společnost, těžké vybrat správné slovo, nám ve všem dává volnost, přesto když se nad tím člověk zapřemýšlí, uvědomí si, že v té volnosti a demokracii, jsou prostě mantinely nebo hranice, které společnost uznává. Teď by se mi hodil příklad s vysokou školou. Skoro všichni už se dneska snaží vystudovat nějaký obor, aby měli vysokoškolské vzdělání a byli úspěšní, prostě se měli fajn. To je přece ta volnost, kterou nám dává společnost. Přece si stačí jen vybrat. I v tom je vytvořen ten ideál dnešní doby. Ale volnost je nabourána tím mantinelem, pokud nemáš VŠ, tak nejsi ten ideál. Stejně je to jako s touto nemocí. Ale nikdo už nekouká na to, že být hubený a chytrý, neznamená mít se dobře a být spokojený. Vždyť i baculatí jsou lidi. Člověk je roven člověku. A to i ať jde jenom o to, zda má 30 kilo víc než model na časopise.

Zůstává ve mně jen otázka: „Kam dojdeme, když budeme ničit základní lidské hodnoty“? Asi ještě k většímu materialismu a ideálnosti, kterou nám dává společnost. Tato nemoc je jen bojem s tím, vyrovnat se sama se sebou a přiznat si, že člověk je spíš duševní složka, než to co je na první pohled vidět. Jak by asi lidé vydrželi se samými, sice hubenými, ale naprosto sobeckými a vychladlými lidmi? Vlastně když porovnám anorektického člověka s „normálním“ člověkem, na první pohled je to jasné. Kromě toho, že anorektička pravděpodobně není ani vidět. Vidíme před sebou vychladlou a prázdnou duši, která neví, co se děje s ní uvnitř. Nesnáší se a s tím je spojené i to, že nesnáší své tělo. Které velice ráda huntuje. Její tělo je vlastně nádoba, která je prázdná. A zdraví člověk je opak. Je to plná nádoba, která okolo sebe rozsévá radost, má se ráda. Žije… pro rodinu, přátele, pro přírodu, pro krásu, co ji obklopuje. Ale hlavně PRO SEBE!!!