Úvahy /

ÚVAHA: Soutěž (,)nebo spolupráce?

Další z mnoha workshopů, kterého jsem se v letním semestru zúčastnil. Jako obvykle jsem na něj šel neinformovaný a znal jsem tedy jen název, místo konání a čas. Po příchodu mě zaujalo zvláštní rozmístění lavic, nicméně když jsem uviděl manželé Kopřivovy, bylo mi hned jasné, o co dneska půjde. Na jednom jejich workshopu už jsem byl a znal jsem tedy přístup a názory těchto psychologů, které se s těmi mými v mnoha případech rozchází. No nic, nějak se to přežije, říkal jsem si.

Vytvořil jsem malou skupinku s kamarády, co studují stejný obor a poté už oficiálně začal workshop. Hned na úvod nám zadali manželé Kopřivovi úkol. Jsme na workshopu o spolupráci, tak budeme asi spolupracovat. Výsledek naší spolupráce dopadl o poznání hůř, než výsledek kamaráda, který se rozhodl úkol řešit sám. To se teda moc nepovedlo. Chápu, že spolupráce může být v mnoha případech užitečná, ale osobně bych dokázal vyjmenovat mnoho příkladů, kde se daleko více uplatní umění a schopnosti jednotlivce. To samozřejmě vedlo k dlouhé debatě, nicméně dvojice psychologů si stála za svým a potápěla, pořád stejnými řečmi, každý argument mířený proti spolupráci. Pomalu jsem to vzdával s myšlenkou, že každý má asi svůj názor. U mě je ten problém, že jsem neskutečně tvrdohlavý a své názory si nechám rozmlouvat jen velmi těžko. Po nějaké době přišlo na řadu rozebírání pro a proti i u soutěže. To už na mě bylo vážně trochu moc. Manželé Kopřivovi by nejraději zrušili veškeré soutěže. Ptáte se proč? Údajně proto, že v každé soutěži někdo prohrává a tito poražení jsou pak do budoucna demotivováni a neprosívá to tak jejich vývoji. Nejsem aktivní sportovec, ani nejsem vášnivý fanoušek sportu a nehrnu se do každé soutěže, která se naskytne. Nicméně beru soutěže jako zábavu a rozvoj svého já, ať už duševního nebo fyzického. V soutěžích musí vždycky někdo prohrát, ale i z prohry se dá poučit a i prohrát se dá se vztyčenou hlavou. Pokud tohle někdo nezvládá, tak to bude mít vždy v životě těžké. Celý život je totiž jedna velká soutěž. Začne to už u spermií, kdy vyhrává ta nejrychlejší, pokračuje to v dětství, kdy soutěžíme s ostatními dětmi o všelijaké blbosti a hlavně nás to baví. Poté to pokračuje ve škole, v práci a i v penzi má člověk potřebu soutěžit. Jen se podívejte kolik vašich babiček a dědečků má, nebo mělo potřebu pořád posílat nějaké soutěžní křížovky, kolik z nich v duchu soutěžilo, když se dívali třeba na AZ-kvíz. Soutěžení je pro člověka prostě přirozené. Jak jsem uvedl již na workshopu, tak celý Darwinův systém stojí na soutěži. Ano soutěži, při které může určitou roli hrát i spolupráce, ale pořád je to soutěž.

Jak jsem napsal již v úvodu, s názory manželů Kopřivových nesouhlasím a od toho se musí logicky odvíjet i moje hodnocení workshopu. Kolikrát mi taky přišlo, že dost lidí s nimi souhlasilo, aniž by nad tím přemýšlelo. Ti chytří lidé nám přeci musí říkat jen to nejlepší. Proto jsem taky mnohdy stál se svými názory nejen proti přednášejícím manželům, ale i proti téměř všem zúčastněným. A opravdu se mi nechce věřit, že názory manželů Kopřivových sdílí většina mých vrstevníků. Škoda, mohla ta debata být ještě zajímavější a pestřejší. Co říct úplně na závěr? Snad jen to, že název workshopu by měl někdo opravit a doplnit čárku před nebo. Jelikož tento workshop opravdu nebyl o vztahu soutěže a spolupráce v poměru slučovacím, nýbrž ryze o vztahu v poměru vylučovacím, ve kterém se před nebo píše vždy čárka:-D