Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Mocenský a partnerský model ve výchově, vzdělávání a vztazích

seznam všech úvah

ÚVAHA: Mocenský a partnerský model ve výchově, vzdělávání a vztazích

Na podzim roku 2010, jsem se zúčastnila workshopu a přednášky s názvem Mocenský a partnerský model ve výchově, vzdělávání a vztazích. Zaujala mě anotace, která byla u workshopu napsaná a to nejen z pohledu snad budoucího pedagoga, ale také z pohledu rodiče. Neboť doma máme dva roky starého syna a téma výchova je u nás velice aktuální. Vždy jsem se zajímala o alternativní způsoby života, bydlení, pedagogiky i výchovy. Slovo alternativní je v tomto smyslu trochu klišé, ale přesto nejlépe vystihuje můj postoj k okolí. Volit trochu jiné cesty než jsou v naší společnosti zažité. Tak nějak by definovala můj přístup k životu, prostě to tak cítím. Na přednášku jsem šla již trochu poučená v této problematice a tak jsem byla velmi zvědavá, co nového mi workshop přinese. Manželé Kopřivovi, kteří celý workshop vedli, byli velice sympatičtí lidé. Celou dobu se hovořilo o novém způsobu výchovy, který k nám do České republiky zavítal. Jedná se o tzv. demokratickou výchovu, kterou manželé Kopřivovi považují za ideální, na rozdíl od výchovy liberální či naší zastaralé přísné a zastrašující výchovy. Velice důležité byl pro mě i ten fakt, že nejenom o této demokratické výchově krásně hovořili, ale také to, že tak vychovali své tři děti. Za velké mínus celého workshopu považuji to, že většina osazenstva nemělo s výchovou, jak svých nebo svěřených dětí, skoro žádnou zkušenost, tudíž neprobíhala žádná velká diskuze na toto téma. Dobré je alespoň to, že toto téma mohlo nějakého posluchače zaujmout a až se jednou v životě setká s rolí rodiče nebo učitele, vzpomene si na tuto přednášku a může si potřebné informace dohledat. Nevýhodou bude však to, že jen těžko mu takového informace někdo zprostředkuje zadarmo. Zato velké díky. V mém případě byl problém opačného rázu. Se svojí zkušeností s rolí matky, jsem se naopak po informacích dychtila a nemohla jsem ani stihnout vyslovit všechny otázky, které se výchovy týkají. Přesto jsem měla možnost vyslechnout si, jakým alternativním způsobem se dají děti v dnešní době vychovávat. Většina informací mi přišla sympatická, ale vůči jedné a té nejvíce prosazované, musím být kritická. Dle názoru i zkušenosti manželů Kopřivových lze děti vychovávat tak, že jim nebudeme říkat NE. Tedy, že jim nebudeme říkat: to nesmíš, to nemůžeš, to se nedělá, tam nechoď. Nejsem si jistá, jestli jsem tuto informaci správně pochopila, třeba hovořili o starších dětech, kterým má smysl věci vysvětlovat. Ale v případě našeho dvouletého syna mi přijde, že je to nesmysl. Možná to také třeba platí jenom na děvčata, neboť mám pocit, že manželé Kopřivovi mají právě tři holky.
Ať už je to, jak chce. Přednáška byla zajímavá a podnětná k zamyšlení. Bohužel výchova dětí i nás samotných, je natolik dlouhodobý a těžký úkol, že nestačí jenom jedna přednáška, aby člověk změnil sám sebe. Neboť výchova je jednou z věcí, která je v nás i kolem nás natolik generačně zakořeněná, že bude trvat delší dobu, než budeme schopni nejenom o jiném způsobu výchovy hovořit, ale také ji prakticky používat.