Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Asertivita v každém povolání

seznam všech úvah

ÚVAHA: ASERTIVNÍ CHOVÁNÍ

Asertivita jako taková se projevuje zdravým sebevědomím a uměním prosadit se tak, aby to nebylo na úkor druhých lidí. Ovšem, kolik lidí si v dnešní době může říct, že jeho chování je asertivní? Podle mého názoru jen velmi málo. Dnes lidé vyrůstají ve společnosti, kde je velká konkurence a člověk – pokud chce v životě něco dokázat – by měl ovládat umění asertivity.

Jenže jen málo lidí se účelně probojovává dopředu. A to z důvodu, že k tomu nejsou vedeni od dětství. Ti, co se hrnou dopředu, jsou k tomu od svých rodičů tlačeni celé dětství a tudíž jim to nedělá problémy a někteří by se dokonce cítili špatně, kdyby tak nečinili. Byla jim totiž vštěpována silná vůle a motivace sami na sobě pracovat. Avšak naprostá většina lidí spíše dnešní dobu přežívá a nechává se jí zmítat sem a tam. Reakce neasertivních lidí jsou různé, od pasivního chování až po agresivitu. Kde je chyba? Vše záleží na výchově – jinak se chovají děti rodičů, kteří se umí prosadit a vážit si sama sebe a jinak se chovají děti málo sebevědomých rodičů.

Doba se vyvíjí a lidé prý s ní. Nebo se spíše otupují a nechávají se zblbnout lacinými reklamami a komfortem, který nabízí téměř vše až pod nos a bez zbytečné námahy pro to něco udělat? Ale ne všechno se dá získat takhle snadno, občas stejně člověk musí zabojovat a snažit se prosadit si svou vůli.

Mám kamarádku, která vyrůstala v neúplné rodině – jen s matkou a mladší sestrou. Její matka věděla co chce a šla si za tím. Chtěla vlastní obchod s esoterickým zbožím a také se věnovat poradenství. K tomu se potřebovala naučit jednat reaktivně a empaticky asertivně, protože jinak by lidem a sobě nebyla moc užitečná a její služby by neplnily účel, který chtěla. Tedy musela se naučit, jak vycházet se zákazníky se všemi jejich manýry a rozmary a přiměřeně na ně reagovat. Také potřebovala určitou dávku vcítění se do druhých a porozumění jim.

Podnikání jí ovšem nevycházelo podle jejích představ, výnosy nebyly tak velké, aby uživily ji a její dvě dcery. A když tři roky takhle živořili, rozhodla se to ukončit a najít si plnohodnotnou práci se stabilním platem. Dokázala si říci STOP a nenalhávala si, že vše se k lepšímu obrátí. To je také důležitou součástí asertivního chování. Díky tomu neskončila se spousty dluhy za patami.

Na profesionální úrovni se jí povedlo naučit se chovat asertivně, avšak na osobní to pokulhávalo. Neuměla pozorně naslouchat a slyšet vše, co jí její dcery říkaly. Neviděla jejich potřeby a touhy, protože byla zaslepená svým podnikám a snahou v tom uspět. Pokud jí bylo od někoho vyčteno, že jako matka by se měla chovat trochu jinak, reagovala na to uraženě až agresivně. Jak se možné, že v jedné oblasti se člověk dokáže chovat precizně asertivně a v jiné tak tápe? Je možné, že sama viděla, že roli matky nezvládá tak, jak by si přála. A tak místo toho, aby zapracovala na nápravě a i v rodinném kruhu začala uplatňovat naučené asertivní chování, přehlížela to a dělala, jako by všechno bylo v naprostém pořádku.

O takovém rozdvojení osoby v tomto směru jsem ještě nikde nečetla ani jsem o tom nikdy neslyšela. Přijde mi to ovšem jako zajímavý podmět pro další zkoumání lidského chování.