Úvahy /

ÚVAHA: Nikdy neříkej nikdy! Přitažlivost sektářského myšlení

Je tomu pár let, co jsem si zakoušela docela těžké období. Zklamala mě má několikaletá láska, světlo mých dnů, má naděje, hvězda, ke které jsem se upínala, můj důvod, proč se usmát hned po ránu. Ano, rozešli jsme se s chlapcem. Rozplynul se zas jeden obláček naivního snu o nekonečném souznění, jež nezničí ani smrt.

Téměř každého v životě čeká podobná zkušenost. Tenkrát jsem to ale neviděla s takovým nadhledem. Cítila jsem se zrazená, opuštěná, méněcenná. Najednou všichni okolo mě měli někoho, kdo s nimi chce trávit volný čas a záleží jim na nich. Jen já jsem byla sama. Zoufale jsem hledala cokoliv, co by mi pomohlo cítit se líp.

Jednoho dne jsem zase neměla celé odpoledne do čeho píchnout. Cestou ze školy jsem se tedy připojila ke spolužačce, která mířila na studentskou mši. Jak jen se mi líbilo moudré povídání pana kazatele. A jak všichni přítomní byli milí! S chutí zpívali pěkné písničky, dobrosrdečně se na mě usmívali a nakonec mi dokonce potřásli rukou a řekli: „Bůh s tebou.“ Z kostela jsem vycházela plná míru a s přesvědčením, že Bůh by mohl být mým novým životním smyslem. Tím pravým. Týden nato jsem bohužel neměla čas se mše zúčastnit a o čtrnáct dní později mi bylo najednou zase skoro do smíchu a na kostel jsem si už nevzpomněla. Tak nějak to s takovými velkými trápeními už bývá.
Však moc dobře jsem rozuměla slovům pana Jaroslava „Vojty“ Hynka, když nám vysvětloval, proč se někteří nechají strhnout k příslušnosti k nějaké náboženské skupině, když přece „to ví každý, sekty jsou naprostá blbost“ . Dostali jsme možnost nahlédnout pod pokličku spoustě spolků. Přežívá jich tolik! V naší malé republice, kde se buď velebí Bůh nebo se zatvrzele hlásá atheismus. Některá jsou navíc velmi zajímavá. Jejich myšlenky by na chvíli dokázaly omámit i mě, člověka víceméně vyrovnaného. Bylo by dobré mít čas na hory knih, které se mi na Sluňákově dostaly do rukou a pochopit víc.

Se svým nynějším přítelem po večerech sledujeme na semináři doporučené filmy, poté společně nadáváme na lidskou omezenost. Lákala by mě i osobní návštěva nějakého společenství. Ale pořád mi v hlavě bliká kontrolní světýlko. Jsem opravdu natolik odolná, abych nepodlehla?

Jsem ráda, že jsem tenkrát vkročila do bezpečí kostela a že byla dost zima na to, abych se pustila do delší filozofické rozmluvy se sympatickým mladíkem v oranžové sukni.