Úvahy /

ÚVAHA: Komunikace a improvizace jako praktická dovednost pro život

Komunikace je důležitá pro každého z nás, každý den, celý život. Jak bychom se jinak domluvili? Samozřejmě jde to i jinak např. neverbálně (gesty, mimikou, očním kontaktem, postojem těla nebo vzdáleností od druhého), ale přece si něco říci to se uleví i nám samotným. Jako pedagogům to bude náš denní chleba, jak často s oblibou mnozí říkají. Každý to má s komunikací jiné, někomu se dobře hovoří s a před lidmi, jiným to jde s obtížemi. Do každé komunikace člověk vkládá něco ze sebe, své pocity, dojmy a emoce. Můžeme z ní usuzovat na typ člověka, jeho povahové vlastnosti a také momentální náladu. Je ovlivňována komunikujícími lidmi, jejich inteligencí a povahou a mimo jiné i prostředím, ve kterém se nachází. Lidé pozvedli komunikaci na koníček, práci či sport. Ve školách vznikají diskuzní a rétorické kroužky, probíhají soutěže, v televizi dennodenně sledujeme herce a moderátory, jiní rádi komunikují nebo spíše mluví jen tak pro radost.

Best Replica Watches Myslím, že naučit se komunikovat nejde. Nebo snad ano? Člověk musí mít v sobě něco, co mu pomůže se lépe vyjádřit. Já osobně se při každém vystupování před lidmi zakoktávám, cítím se nepříjemně a mám trému. Snažím se toho zbavit, ale nejde mi to snadno. Když mám prezentovat nějaký úkol či seminární práci, tak se nedokážu přimět, že o nic nejde. Vím, že nejsem sama. Jak se vhodně interpretovat? To může být problém hlavně při získávání pracovního místa. Musíme se ukázat v tom nejlepším světle, ale pokud nás nenapadne něco, čím bychom zaujali, naše místo může dostat kdokoliv jiný, který bude právě v tu chvíli výřečnější než my. Na většině inzerátů můžeme zhlédnout titulek, jako např. hledáme komunikativní a reprezentativní typ.

Jak se vlastně můžeme naučit správně komunikovat a improvizovat během hovoru? Slouží nám na to třeba tyto kurzy, kde si vyzkoušíme naše schopnosti a dovednosti. Paní lektorka byla velice příjemná, a jelikož učí na konzervatoři tanec a pantominu, snažila se o probuzení našich buněk z letargie a aktivovat nás v tom, abychom se nebáli ukázat, jak dovedeme být schopní právě v improvizaci. Vždyť bez ní by se komunikace ani neodehrála. Na každou se totiž nemůžeme připravit. Nevíme, co se odehrává v jiných lidech, jak přemýšlí a jakou zvolí taktiku. Dá se to odhadnout? Možná psychologové by věděli, jak na tuto otázku odpovědět. Zkrátka člověk by měl na sobě zapracovat a snažit se zlepšit. Složité není nic, co bychom dělali s chutí a pokud opravdu budeme chtít, může se stát, že nakonec budeme tak zběhlý v řečnění, že nebudeme ani přemýšlet nad tím, jestli to děláme správně. Zvedne se nám nálada, sebevědomí, což je velmi důležité, a také mi se budeme cítit o hodně lépe. Právě sebevědomí je to, co nás pohání či zastavuje. Pokud je nízké, dá se předpokládat, že nás ovlivní strach. Z toho, že něco řeknu, co bych neměla, že se zakoktám nebo že se předvedu tak, jak jsem zrovna nechtěla. V tomto workshopu jsme museli komunikovat většinou s člověkem, kterého vůbec neznáme. Těžké? Ano, hodně. Během minuty se bavit o něčem, co nás zrovna napadne. Bylo nás hodně, ale jako vyřešení problému s komunikací to nebylo dobré východisko. Někteří se znali, a tak mluvili jen spolu nebo se jim tak nechtělo, že nebyli ani schopni si s někým promluvit. Kladem bych viděla to, že existují lidé takoví jako já, kteří neradi vystupují na veřejnosti. Hodně studentů se přiznalo, že mají problém s komunikací, ale potom byl každý překvapen, jak jim to jde. Vím už, že je jen na každém z nás, jak se s tím vypořádáme a zda jsme ochotni pro to něco udělat.