Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Homosexualita – otevřené téma

seznam všech úvah

ÚVAHA: Homosexualita

(z řeckého homós stejný a latinského sexus, pohlaví) je stará jako lidstvo samo. Dnes těmto lidem říkáme, poněkud hanlivě, čtyřprocentní. Mužům a ženám, kteří si za své partnery zvolili osoby stejného pohlaví. I když to není volba osobní, dnes už víme, že je způsobena souhrou genetických faktorů. Nositel mužské homosexuality (náklonnosti muže k muži) je označován jako gay, nositelka ženské homosexuality (náklonnosti ženy k ženě) je označována jako lesba (nebo lesbička).

Přihlásit se ke své odlišnosti bylo v různých historických etapách více či méně riskantní. V dávné minulosti byla homosexualita akceptována. Například v Řecku mít chlapce patřilo k dobrému tónu a bylo to považováno za znak mužnosti. V Římě byla situace obdobná, císař Nero dokonce uzavřel s mužem sňatek a láska císaře Hadriána k řeckému mladíkovi jménem Antinoos byla všeobecně známa. Osobně si myslím, že právě ve starověku se ani tak nejednalo o odlišnou sexuální orientaci výše postavených lidí, ale o jakousi zvrácenou touhu urvat si ze všech slastí co možná nejvíce.

Situace se však změnila s nástupem křesťanství. V Evropě v období středověku a renesance byla homosexualita společensky odsuzována a trestná. Proto se jinak orientovaní jedinci snažili navenek žít řádným způsobem a protože to byli většinou umělecky založení lidé, svou utajovanou touhu ztvárňovali ve svých dílech. Homosexuální byl tedy možná např. Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarotti či Caravaggio. Spekuluje se také o tom, že i Freud nebo Shakespeare byli latentními homosexuály.

Zhruba od 3. čtvrtiny 19. století do 3. čtvrtiny 20. století byla homosexualita uváděna v odborných monografiích jako jedna z duševních poruch. Musela to být těžká doba pro gaye a lesbičky, kteří svou lásku ke stejnému pohlaví pokoutně schovávali za zdmi domů a pod pláštík tmy. Od roku 1973 však nejvýznamnější americké a následně světové, evropské i asijské psychiatrické organizace na základě změny společenské situace a vědeckých výzkumů od tohoto pojetí postupně ustoupily. Přesto trvalo ještě hodně dlouho než si tito lidé mohli svobodně vydechnout. Velice se mi líbil (a dle ocenění nejenom mě) americký film Zkrocená hora, vyprávějící milostný příběh dvou mladých mužů – rančera a kovboje, kteří se poznali v létě roku 1963 a stali se přáteli na celý život. Prožili mnoho radostí i tragédií, díky kterým poznali slabost a sílu lásky.

Dnes již většina civilizovaných zemí, vyjma zemí silně nábožensky založených, homosexualitu uznává. Tito lidé mají většinou již povolené registrované partnerství, v některých zemích si mohou dokonce adoptovat děti. Z evropských států je nejvíce liberální Nizozemí a Dánsko. Zajímavý přístup k homosexuálům mají například v americké Belize, kde je homosexuální vztah dvou mužů trestný (10 let vězení), ženám je nicméně lesbický vztah povolen. A tak bychom mohli dlouze polemizovat nad právy homosexuálů v různých koncích světa.

Já osobně nemám k odlišně orientovaným lidem vůbec žádné výhrady. Naopak, mezi nimi je spousta velice kvalitních a talentovaných osobností. Vždyť téměř každý top módní návrhář je gay. Homosexuální muži jsou kreativní, empatičtí, citliví lidé a výborně rozumí ženské duši. Mám mezi homosexuály i některé přátele a jsou to opravdu výborní kamarádi. Poněkud diskutabilní je pro mě adopce dětí homosexuálními páry. Jsem zastáncem výchovy v klasické rodině, institut manželství a rodiny dle mě zatím nebyl ničím lepším pro harmonický vývoj dítěte překonán. Ale je to věc názoru, jistě by mi mnozí homosexuálové i část veřejnosti odporovala.

Myslím si, že obecně je daleko důležitější, zda je člověk slušný, čestný a morální, než to, s kým žije. Musíme být tolerantní k jakýmkoliv skupinám a etnikům. Být xenofobní už se dnes jaksi nenosí. Zvláště naše mladá generace je, myslím si, k odlišnostem jednotlivců mnohem více tolerantní, než byli naši rodiče a prarodiče.