ÚVAHA: KOMUNIKACE A IMPROVIZACE JAKO PRAKTICKÁ DOVEDNOST PRO ŽIVOT

Komunikace vždycky byla, je a dle mého názoru i bude klíčem k fungování libovolně velkého celku pospolitě žijících lidí. A jelikož se dennodenně setkáváme s novými situacemi a lidmi, nelze si do puntíku naplánovat, jak se v který okamžik budeme chovat, odpovídat, tvářit se či gestikulovat - jednoduše je třeba improvizovat. Myslím si, že komunikace není v podstatě nic jiného než neustálá improvizace. Zajisté si lze osvojit určité vzorce, které je možné aplikovat na konkrétní situace, nicméně mně osobně to zavání robotikou a preferuji spíš spontánní reakce, ve kterých člověk ukáže, že opravdu funguje sám za sebe a hlavně podle sebe, což dle mého odráží uvědomování si a naslouchání sebe sama i ostatních, což ovšem bývá v dnešní uniformní společnosti často zaměňováno za jakousi formu rebelství a demonstrativního nedodržování nepsaných pravidel. Samozřejmě existují určité zásady, například při pracovním pohovoru, kdy je žádoucí řídit se tím, co je společností obecně přijímáno jako určitá norma..tedy přinejmenším pokud o pracovní místo opravdu stojíme, nicméně s tím nemohu úplně souhlasit. Obecně mi přijde, že současným trendem je odosobňování se, které se týká víceméně všech myslitelných typů vztahů.

Neblahý vliv bezesporu sehrává i moderní rozvinutá technika, která nám život určitě zjednodušuje, jestli ho však také zkvalitňuje si nejsem jistá. Připadá mi, že prvotní idea, totiž ušetřit čas, který by poté bylo možno strávit smysluplněji, byla správná a dobře myšlená, jenže ne nadarmo se říká, že cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly. Jako příklad uvedu dnešní partnerské vztahy: kolik párů spolu prakticky nežije a jejich vztah je založený na komunikaci prostřednictvím skypu, icq, sms či dalších technologických vymoženostech? Strávit společný víkend jednou za měsíc stačí, tvrdí někteří. Ale stačí to opravdu? Za sebe můžu říct, že ne. Vztahy jsou založeny zejména na společných prožitcích a komunikace prostřednictvím technických „vychytávek“ je ochuzená o jakýsi základní pocit blízkosti, který máme potřebu instinktivně vyhledávat. Byla bych však pokrytec, kdybych na technologické vymoženosti plivala jenom samý jed, zvlášť když je sama víc než hojně využívám. Myslím si však, že by nezaškodilo, kdyby se odsunuly do pozadí přinejmenším v případě rodinných a partnerských vztahů. V komunikaci totiž nejsou důležitá jenom vyřčená slova, ale také to, jakým tónem jsou řečena, jak u toho dotyčný gestikuluje, v případě intimnějších vztahů vzájemný fyzický kontakt a to je něco, co technika nikdy nemůže nahradit, ať je sebevíc dokonalá. I když někteří vědci tvrdí, že brzy už se bude možné prostřednictvím technologií i vzájemně dotýkat. Nevím, jak to chtějí vymyslet, ale vždycky to bude jenom virtuální! realita a osobně nechápu, proč by se lidé měli chtít vzdávat něčeho skutečného a hodnotného pro totéž v ošizené, osekané podobě.

Závěrem bych snad jen dodala, že život máme z větší části takový, jaký si ho sami uděláme, takže nechť každý žije dle nejlepšího vědomí a svědomí ve vztazích, ve kterých bude komunikace odrážet vzájemnou úctu a respekt dvou rovnocenných bytostí.