ÚVAHA: Asertivita v každém povolání

Druhý workshop, mnoho očekávání, základní informace, pár známých. Asi tyto pomůcky jsem si nesla sebou na workshop věnovaný asertivitě. Přicházela jsem s velkým očekáváním nového postoje a opravdového vysvětlení a možnosti využití v praxi. Bohužel, tento workshop splnil jen ušklíbnutí, které mi projede obličejem vždy, při vyslovení slova „Asertivita“.

Není tak trochu alibismus, chovat se podle určitých pravidel a nazývat je asertivitou? Samozřejmě se nesnažím shazovat asertivismus jako takový, ale spíše mne velice překvapili lidé, jenž jsem měla možnost poznat na tomto workshopu a dokonce i na jednom kurzu, týkajícího se zmíněného témata. Opravdu stačí jen se naučit pár vzorových vět, věnovat se tomuto tématu a označit samu sebe jako za asertivní? A do jaké míry je schopen nás někdo v tomto ohledu kontrolovat? Jaké jsou vlastní meze asertivity?

Myslím, že do určité doby, je člověk schopen se jakýmsi způsobem nechat utlačovat. V daný moment za námi někdo přijde, vymaluje nám obrázek naší „hlouposti“, nabudeme sílu do života, kterou označíme za asertivitu. A opravdu se spoustou takových jsem se setkala.
Jako úplný výsměch tohoto pojmu mi přišla jedna paní, asi ve středním věku, pracující v sociálních službách. Její monolog, věnovaný tomu, jak ji v dřívější době každý ubližoval a ona proto vyhledala pomoc psychologa, který ji již 10 let učí asertivitě, byl vskutku zajímavý. Určitě nemám v povaze se někomu vysmívat, když se mi jeho názor nelíbí, nebo mi nepřipadá úplně k tématu. Ale v jejím podání se asertivní člověk musel nutně stát drzým, průbojným a lstivým, aby byl schopen si nenechat ubližovat a mohl se cítit jako asertivní.

Opravdu se musíme takto obrnit, abychom byli schopni fungovat? A hlavně, fungovat v práci s lidmi? Vždyť přece je na každém z nás, jak se rozhodneme chovat a ano, nikdo není dokonalý. Ale když už je člověk rozhodnutý pomáhat jinému člověku, musíme respektovat také jeho rozhodnutí chovat se zase jeho „stylem“.

Stačí jen se snažit všem pomáhat a vycházet vstříc? Vždyť to se zase dostaneme na ten druhý a zároveň ne úplně vyhovující pól našeho chování. Našim osobním krédem určitě není nechat se vysát svými klienty, žáky, pacienty.

Tak kde je vlastně ta „správná míra“ asertivity? Najdeme ji aspoň v ordinaci odborníka, když už sami nebudeme vědět kudy kam?