Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Advent – cesta ke světlu, tradice v MŠ

seznam všech úvah

ÚVAHA: Asertivita v každém povolání

Je všeobecně známo, že advent je období přípravy na Vánoce. Tuhle definici nabízí i Wikipedie. Já jsem však přesvědčena, že existuje další důležitý motiv adventu, který bývá často opomíjen. Tím motivem je očekávání. Nemám teď na mysli trpné čekání se slovy „kdy už konečně“, jako to někdy říkají děti, které se těší na prázdniny. Spíš mi jde o vědomí toho, že až přijdou Vánoce, něco se stane. Protože teprve tehdy, kdy vím, co od Vánoc očekávám, bude mít moje příprava nějaký význam.

Možná to zní skepticky, ale dovolím si tvrdit, že pro spoustu lidí je jedinou motivací k přípravě na Vánoce jen nejasný pocit, že by to tak mělo být. Pobíhají po bytě s hadrem v ruce, vytahují z trouby plechy plné vonícího cukroví, vybírají pro své blízké ty nejlepší dárky a možná si ani neuvědomují, že jim něco podstatného schází. Pokud je totiž naším jediným cílem nechat se unášet vánoční atmosférou a užívat si dny volna, nezůstane nám prvního ledna nic než opadávající stromeček, nějaké to kilo navíc, prázdná peněženka a pořádná deprese.

Když jsem přemýšlela, jaký mohou mít Vánoce a tedy i příprava na ně smysl, vždycky jsem se nakonec dostala k tomu samému. Je to obsaženo v křesťanské zvěsti o narozeném spasiteli, vyjadřují to plamínky svíček i jistá nenaplněná touha v lidských srdcích. Totiž že na svět přichází světlo, láska, Bůh. Ne, že by nepřicházelo i v dubnu nebo v červenci, ale právě teď, o adventu, je člověk vybízen, aby na to nějak zareagoval a něco ve svém životě změnil.

Období na konci podzimu, kdy začíná advent, je charakteristické zkracujícími se dny. Je pravdou, že nedostatek světla nedělá nikomu z nás dobře, i když asi ne všichni za svou mizernou náladou vidíme chemické reakce serotoninu. Adventní doba je však v kontrastu s pesimismem. Vybízí k boji nejen proti temnotě, která je kolem nás a kterou zaháníme rozsvěcováním svíček, ale hlavně proti temnotě v nás.

Takový boj se však podle mého názoru nedá vést sáhodlouhými meditacemi ani sebeušlechtilejšími rozhodnutími, ale zcela konkrétním hledáním cesty k druhým lidem, obnovováním pošramocených vztahů a postavením se vlastnímu sobectví.

Jenže není dost dobře možné začít se ze dne na den usmívat na lidi, na které jsme se až do teď jen mračili, začít chválit ty, kterým jsme vždycky jen nadávali a vyjadřovat svou vděčnost těm, které jsme dodneška jen kritizovali. A proto je tu advent. Aby nám dal s dostatečným předstihem před Vánocemi prostor začít na svých vztazích pracovat, abychom mohli o Vánocích světlo nejen přivítat, ale aby se rozsvítilo v nás. Takové světlo, které nezhasne, až odstrojíme stromeček a vánoční dárky přestanou fungovat, ale které z nás bude vyzařovat co možná nejdéle, ideálně až do dalších Vánoc.

Adventní workshop, kterého jsem se před dvěma týdny zúčastnila, se zaměřoval hlavně na předávání adventních tradic dětem. To je jistě důležité. Na druhou stranu si však myslím, že ještě mnohem důležitější je, abychom my dospělí měli k adventu a Vánocům správný vztah. Jsem totiž přesvědčena, že nejlepší způsob, jak dětem něco předat, je příkladem.