Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Komunikace a improvizace jako praktická dovednost pro život

seznam všech úvah

ÚVAHA: KOMUNIKACE A IMPROVIZACE JAKO PRAKTICKÁ DOVEDNOST PRO ŽIVOT

Dne 10.11.2011 jsem se dostavila, jako jedna z mnoha účastníků, na workshop s názvem Komunikace a improvizace jako praktická dovednost pro život. Toto téma jsem si vybrala z prostého důvodu. Studuji pedagogickou fakultu již čtvrtým rokem a jako budoucí učitelka pokládám schopnost správné komunikace a improvizace jako velice důležitou činnost nejen pro mé zaměstnání, ale také jako nutnou potřebu pro celý můj život. Myslím, že na tom se dozajista shodneme všichni.

Když se řekne komunikace, vybaví se mi hned několik věcí. Zaprvé komunikace jako schopnost dorozumět se s druhými lidmi, schopnost vyjadřovat své myšlenky, vyjevit své názory a postoje. Také bych sem zařadila strach, lidé by se neměli bát mluvit s lidmi a projevovat se. Za druhé beru komunikaci v dnešní době jako stále se zhoršující vyjadřování. Je nutné učit mladé lidi správné mluvě, k tomuto problému bych se ale vyjádřila až za chvíli. Také mě vždycky zajímala a zajímá komunikace neverbální, mimoslovní, a nemyslím tím jen pohyby člověka, gesta, různé grimasy či postoje, ale také písemné dorozumívání, morseovku, značky a podobně.

Problémem dneška je strašná pohodlnost, a to myslím ve všem, nejen v komunikaci (a také improvizaci). Někdy nedokážu pochopit, jak se lidé, zvláště ti mladší, mezi sebou baví. Uvažuju, jestli jsem já jako puberťák, bývala stejná a jen jsem si to neuvědomovala, nebo se opravdu doba mění. Na jednu stranu si říkám, na čí straně je vina, jestli učitelé zanedbávají své povinnosti (i když ti toho bohužel zmůžou opravdu málo) nebo ji vina na straně rodiny. Možná že jsem nespravedlivá k oběma skupinám, ale posuďte sami. Jedete v autobuse a nastoupí hlouček dětí, zákaldní škola nebo i škola střední, a máte je dvacet minut poslouchat. O čem se tam asi baví? A jakým způsobem. O škole samozřejmě málokdy, probírají, kde se co šustlo, nějaké nové drby, co dávali včera večer o půl dvanácté v televizi atp. Řeknu vám, nic moc. Obsah sám o sobě by mi ani tolik nevadil, horší je způsob, jakým se baví. V každé větě minimálně jedno sprosté nebo aspoň „přisprostlé“ slovo, jinak přece nejste „in“, o nespisovnosti slov ani nemluvím a někdy také jakási neostýchavot. Myslím tím, že děti řvou na celé kolo a zřejmě jim nedochází, že je to neslušné a obtěžují tím ostatní cestující. Byla jsem taková i já? Troufám si říct, že ne. Rodiče mi vždy kladli na srdce, ať sice nejsem ušlápnutá, ať jsem průbojná, avšak ať taky vím, kdy a jak se za dané situace chovat. Popravdě se ale takovému jednání mladých ani moc nedivím. Když vidím, jak masivně se do našeho podvědomí prodírají masmédia, jako je televize, internet, tisk (bulvár), není se ani čemu divit. Vždyť kde jsou doby, kdy filmy s násilným či erotickým obsahem byly vysílány opravdu až po 22. hodině, za to dnes se na takový film může podívat vlastně kterékoliv dítě, kterému to rodiče již ve 20.00 hod. povolí. Toto musím dát za vinu rodičům, za to se na mě nemůže nikdo zlobit. Taky se divím dnešní komunikaci elektronické. Využívám SMS, e-mail, ICQ a Skype, ale málokdy používám dnes tak oblíbené zkratky, jako jsou btw., lol, mmj, jj, nn, nz, atd. Přiznám se, že využívám 3: jj, nn, nz. Tím to pro mne končí. Je to podle mě horší nejen kvůli nechápání významu zkratek, ale také proto, že už dnes umí málokdo (nebo chce tak mluvit) mluvit opravdu spisovně, myslím z mládeže.

Vím, že jsem možná hodně kritická, ale mně tak komunikace poslední dobou opravdu příjde. Je však také pravda, že si s komunikací a improvizací můžeme užít také hodně zábavy. Například různé společenské hry, u kterých je cílem něco sám říct, vymyslet, vytvořit, předat, vysvětlit. Já mám nejraději hru „Aktivity“. Jedná se o společenskou hru, kdy hráči jsou rozděleni po dvojicích a mají za úkol za minutu tomu druhému z páru vysvětlit verbálně, namalovat nebo pantomimicky předvést určité slovo. Jedná se o velice zábavnou hru, kde se nejen ukáže, jaké mají hráči schopnosti verbální i neverbální, ale také jakým způsobem uvažují, jak rychle a jak se chovají ve stresu. Většinou přejdou hráči do hlasitého křiku, přehnaných gest nebo dokáží namalovat desítku obrázků, ač se v normálním světě považují za nemalíře. Tuto hru miluju, protože se všichni u ní uvolní, zabaví a ještě se něčemu novému přiučí. Na komunikaci se vždy dá najít něco špatného a něco dobrého. Záleží jenom na nás, jak s ní naložíme.