Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Asertivita v každém povolání

seznam všech úvah

ÚVAHA: Asertivita

Asertivita je často definována jako zdravé sebeprosazení se. Co si však po tím máme představit? Je to takové chování a jednání, kdy prosazujeme své názory či myšlenky, aniž bychom snižovali názory a myšlenky druhých. Zároveň však neprosazujeme své názory za každou cenu, někdy je lepší ustoupit. Kdyby se tak choval každý z nás, byl by svět ideálním místem pro život. Nikde žádné války, rozepře, stres. Na druhou stranu by někdo mohl namítnout, že by to byla nuda, lidstvo by se nikam nedostalo a stagnovalo by na určitém místě. Vždyť i války a spory vedly k určitému pokroku. Každá mince má vždy dvě strany.

Asertivní chování jsme si tedy definovali. Jaká je realita? Chovají se lidé opravdu asertivně? Podle mých zkušeností málokdy. Lidé jsou buď agresivní, povýšení a s ostrými lokty nebo pasivní, kteří nemají vlastní názor a nechají si vše líbit. Málokdo se chová čistě asertivně, jedná se spíš o jakýsi naučený postup a potlačování vlastní přirozenosti. Každý člověk totiž vždy inklinuje k určitému typu chování, buď je temperamentní a nebojí se říct svůj názor a nebo je spíše pasivnější. Podle mého názoru je tedy asertivita spíše naučeným vzorcem chování než charakterovou vlastností. Kolikrát máme zlost, avšak musíme se ovládnout? Kolikrát se nám chce brečet, ale nesmíme to dát najevo? Asertivita je tak univerzální recept, jak se správně chovat. Ale jak jsem psala, málokdo se umí tak dobře ovládnout. A někdo ani nechce.

Asertivní chování se dá také dobře naučit. Děti, které byly ve škole vedené k tomu, aby řekly svůj názor, uměly se prosadit, jsou sebevědomé a dokáží si poradit v dnešním světě. Naopak děti, které byly pouhými pasivními příjemci, nikdo se jich na nic neptal a každý se nad nimi povyšoval, mají problém se prosadit. Vídíme to například na amerických a českých školách. Zatímco na amerických školách nekladou takový důraz na kvantum vědomostí a snaží se rozvíjet především osobnostní vlastnosti jedince, češké děti tohle neznají. Pečlivě si opisují do sešitu, aniž by věděly co a proč. Takhle to alespoň bylo za mých školních let, dnes se to pomalu mění.

Kromě vrozeného temperamentu nás ovlivňuje také okolí. Dítě, které je nějakým způsobem jiné, odstrčené, vysmívané bude mít s největší pravděpodobností problém prosadit se a říct svůj názor. Každému bude ustupovat a se vším souhlasit. Tohle je těžké změnit. Sebedůvěra se neprodává po kilech. Není univerzální recept na to, jak se mít rád a sám sebe si vážit, každý si na to musí přijít sám. Znám to sama ze své zkušenosti. Nikdy jsem nebyla příliš oblíbená, měla jsem jiné zájmy, poslouchala jinou hudbu, nebyla dobrá v tělocviku a měla samé jedničky. Ideální kombinace. Snažila jsem se změnit a zapadnout, přejímala názory ostatních a na všechno kývala. V pubertě jsem však začala mít ráda svoji odlišnost a ačkoliv asi nikdy nebudu oplývat sebevědomím, mám svůj názor a nebojím se ho říct.

Na druhou stranu pořád ve mně zůstane kousek toho pasivního člověka. Projevuje se to hlavně v situacích, když na mě někdo křičí a ponižuje mě. Málokdy mám sílu mu oponovat a nějak, samozřemě asertivně, zareagovat. Tohle se musím ještě naučit a bude to dlouhá cesta.