Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Homosexualita – otevřené téma

seznam všech úvah

ÚVAHA: Homosexualita-otevřené téma

Heterosexuální či homosexuální láska? Není to jedno? Není jedno či láska je mezi dvěma muži či ženami či v jeho klasicky podávané představě mezi mužem a ženou? Důležité by mělo být, že je tam ono slovo láska. Nebo snad ne?

Patřím ke generaci lidí, která pojem homosexuální poznala snad poprvé na druhém stupni základní školy, ovšem opravdového člověka, který tento pojem pojímá jako běžnou věc-tedy homosexuála jsem potkala až na vysoké škole. Celou dobu, než jsem se s jedním z této údajně 4% menšiny potkala, jsem jen poslouchala názory starších, co jsou "oni“ zač a co je na nich tak divného. A proto si teď kladu otázku či za pár let, až naše generace nastoupí na místo té, která tento pojem z mého hlediska příliš neakceptovala, budeme tolerantnější a budeme tento fakt brát jako běžnou věc, na kterou není potřeba konat přednášky, abychom osvětlili údajné mýty o tomto "údajném problému“ naší společnosti.

Měli bychom se smířit s homosexuály jakožto jedinci, kteří hold netouží po vztahu s partnerem opačného pohlaví a brát je takové jací jsou. Kdo s kým udržuje sexuální vztah by měla být soukromá věc, kterou by neměl nikdo komentovat či proti ní dělat protesty hlásající "duchaplné“ hesla ve stylu: „Je to proti přírodě.“ Je to stejně tak chytré, jako kdybych to pořvávala na své velice korpulentní sousedy, u nichž mě představa jejich společného sexuální styku připadá, jako fyzicky nemožný akt. Přesto je společnost dokáže akceptovat snadněji než homosexuální pár.
Z určitého pohledu by to tak nemělo fungovat, jsme generace lidí, kteří žijí v moderní uvědomělé době, ve které nám byla homosexualita představena, či jsme se s ní osobně setkali. Z druhé stránky se u nás homosexualita jako vztah stejného pohlaví ani moc "neohřála“ a už se řeší homosexuální svazky na bázi manželství a v neposlední řadě zakládání homosexuální rodiny včetně pořizování a výchovy dětí u těchto párů. V těchto případech tápeme, jak se k tomu postavit.

První problém a to „pořízení“ samotného dítěte je spíše problém legislativního nežli fyzického charakteru, který i přesto spíše nahrává homosexuálním vztahům mezi dvěma ženami. Ať tak či onak, toto je u nás nyní protiprávní. Druhým v současnosti diskutovaným tématem je výchova dítěte těmito homosexuálními rodiči.
V knihách zabývající se psychologií či osobností a dítětem především najdeme výroky, že základní potřebou dítěte je pocit bezpečí a lásky. U tohohle nás hned napadne, že by toto měli být schopni poskytnout i homosexuální rodiče. U čeho si však nejsem jistá, že dokáží homosexuální páry poskytnout -a to především u mužského páru- je základní zdroj pocitu a lásky a tj. důvěrný vztah, jehož pravzorem je vazba mezi dítětem a mámou. Pokud není mezi rodiči táta, není to z hlediska vývoje dítěte tak ohrožující jako nepřítomnost mámy. Udává se, že nenahraditelná je zdravá vazba mezi mámou a dítětem. To je prý ten základní kámen, od kterého si pak dítě hledá vztah samo k sobě, k ostatním lidem a ke světu.

Může nás napadnou či opravdu tato vazba nejde vytvořit i mužem, který by fungoval jako máma. Marek Herman ve své knize Najděte si svého marťana jasně píše, že je vědecky prokázáno, že neexistence vazby mezi mámou a dítětem může mít vliv na psychiku dítěte. Co znamená ovšem slovo „může“? Děje se to, či je to jen domněnka-výsledek určitých faktorů, který by nemusel za určitých podmínek vůbec nastat ani u homosexuálních rodičů?