Úvahy /

Homosexualita-otevřené téma

Při přemýšlení jakému tématu se budu věnovat v úvaze v rámci Pedagogiky v praxi, byla volba takřka jednoduchá. Během semestru jsem se zúčastnila dohromady šesti workshopů, avšak nejvíce mě zaujala Homosexualita. Nad slovem homosexualita se i ve 21. století některým lidem ježí chlupy na těle. Přitom se dá říci, že s osobou, která je orientována jinak než heterosexuálně, se můžeme setkat na jakýchkoliv veřejných místech. Z toho vyplývá, že tento fakt a slovo homosexuality není slovem tajným nýbrž veřejným. A je podporováno některými světovými organizacemi a sdruženími.
I já patřím spíše k těm, co nekoukají na líbající se dívky na autobusové zastávce skrz prsty a s nějakým pohoršením. Někteří lidé říkají, že orientace je určitou volbou, kterou každý člověk má. Nemyslím si, že to tak je. Ano, každý má volbu výběru partnera, ale ne každému se musí líbit opačné pohlaví. Láska je dle mého názoru krásná věc, jestliže je oboustranná, tak mi tuto myšlenku nekazí ani to, že pár je homosexuální.
Mezi mými známými je pár učebnicových gayů a lesbiček. Jeden z nich, patří mezi mé dobré přátele a považuji ho za jednoho z nejbližších. Vždy mám radost, když mě doprovází na nákupy, či řeší se mnou moje „dívčí problémy“ a přitom proti mně sedí chlap, který chápe „ženskou logiku“ a rozumí jí. To je takřka sen každé ženy, aby ji muž rozuměl a uměl pochopit. Když mi prvně nabídl setkání a představení svého přítele, trochu jsem se toho obávala. Musím přiznat, že i já jsem propadla na chvíli všeobecným předsudkům. Neuměla jsem si moc dobře představit, jak můj kamarád, který byl doteď sám, půjde ruku v ruce se svoji lásku. Setkání však dopadlo příjemně. Začala jsem sdílet kamarádovo štěstí, které našel.
Bohužel jsem ale přesvědčená o tom, že homosexuální páry by neměly mít pravomoc k výchově dětí. Nemyslím si, že by to neuměly, nebo „nakazily“ své ratolesti také homosexuální orientací. S tímto předsudkem se setkávám velmi často a nemohla jsem si ho odpustit. Proto jsem utvrzena v tom, že homosexuálové by mohli vychovávat děti, kdyby žili v jiné společnosti. Za adekvátní společnost pokládám takovou, co je vyspělejší více než ta naše.
Pokusím se to uvést v příklad. Dva muži mají ve výchově šestiletou Aničku, která právě nastupuje do1.třídy základní školy v menším městě. Jelikož jsme na menším městě, kde není homosexualita přespříliš tolerována, tak netrvá dlouho, než se dozvědí rodiče Aniččiných spolužáků, že má dva tatínky. Nemám pozitivní představu o tom, jak by méně tolerantní rodiče k sexuální orientaci, posléze vysvětlovali svým dětem, proč Anička má dva tatínky a nemá maminku. Obávám se toho, že i dnes by se našli lidé, kteří se o gayích a lesbičkách baví jako o teplouších atd., a to jsem vybrala ještě méně bolavé slovo. Pochopitelně dětská zvídavost je velká a bohužel děti umí být zlé, aniž by si to uvědomovaly. Nemuselo by tedy dlouho trvat, že by se Aničce začaly posmívat.
Určitě je zcela jen na nás, jakým způsobem se jednou postavíme k tomu, až za námi přijde náš syn/dcera a my budeme muset začít vysvětlovat některé věci, které se týkají homosexuality. Doufám, že se téhle doby jednou dožiji a homosexuální páry budou mít stejná práva jako heterosexuální.