Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Podmínky pro vytváření klíčových kompetencí dětí

seznam všech úvah

Pozitivní a negativní motivace žáků (trestat či odměňovat?)

Do budoucna jako paní učitelka hledím s jistými rozpaky nad tím, jak správně motivovat svoje svěřence. Abych byla úspěšnou ve svém zaměstnání je nejdůležitějším krokem prvně žáky zaujmout, aby měli vůbec zájem vyslechnout si, co že jim to ta „otravná baba“ chce předat a sdělit.
Protože ještě nejsem plnohodnotným pedagogem, který by byl plně zaběhnutý v učitelské profesi, musím se spolehnout na vlastní zážitky z pohledu studenta. Zkusím zalovit v paměti a vrátit se časem do doby, kdy jsem za sebou vláčela dřevěného kačera a postupně se rozpomenout pod jakou hrozbou jsem se nutila k výpočtům pro mě hrůzostrašných matematických vzorců a s jakou chutí a motivací jsem četla slabikář a později tituly od nejznámnějších autorů.
V mateřské školce jsem měla celkem bezstarostný život malého dítěte, mezi mou největší starost patřilo pouze to, abych byla ve školce co nejdříve a měla šanci uzurpovat si pro sebe výstavní kousky hraček. Pamatuji si přesně na dny, které následovaly po vánočních prázdninách. Do školky se samozřejmě prostřednictvím Ježíška dostalo spoustu nejnovějších a zajímavých kousků stavebnic, kostek, panenek a stolních her. Tehdy začínal můj dětinský boj o právo na nejlepší panenku barbie a její nové ošacení. Možná právě tenkrát jsem si začala uvědomovat, že paní učitelka takticky zneužívala mé slabosti a záměrně mi vyhrožovala, že pokud nesním celý oběd, můj nárok na zlatovlasou pannu je pošetilost. Byla jsem vlastně donucena přežvýkat prazvláštně vypadající zelenou a kašovitou šťávu, které říkali špenát, abych směla znovu vyšperkovat svoji vysněnou panenku na večerní bál. Dnes jsem na sebe pyšná, že jsem nepolevila tak snadno, protože spousta chlapců důvěřivě hltala slova o tom, že když do sebe vpraví „špenátové suflé“ za vražedně krátký čas, budou mít sílu jako Pepek námořník. Mým očím se tenkrát naskytla hrůzostrašná podívaná na ušpiněná trika, zelené úsměvy a bezzubým jedincům špenát suploval náhradu zubní protézy. I přes tyto nástrahy jsem své tesáky zatla a naservírovanou porci do sebe naházela. Vidina hračky, po které jsem tolik toužila, byla silnější než odpor k jídlu. Musím uznat, že ve spoustě věcí je snažší nasměrovat malé děti přesně tam, kam chceme. Ať už je to pohrůžka něčeho za něco, nebo vylovíme z rukávu eso v podobě tatínka s opaskem, který se o provinění své ratolesti dozví přímo z našich úst.
Když jsem se ve školce jak se lidově říká trochu „otrkala“, čekal mě úspěšný zápis na základní školu (k zápisu mi za motivaci sloužilo těšení se do školy, proto jsem se s chutí naučila básničku, paní učitelka mi souhlasným kýváním dala znamení, že jsem vyhovujícím adeptem a já byla přijata k devítiletému základnímu studiu). V první třídě bylo mou největší motivací hlásit se častějí a viditelněji než Pepíček v prní lavici u učitelského stolu. Byl to tak trošku směšný boj a paní učitelka byla v mých očích druhou maminkou, která mi sice nemohla dát rákoskou na zadek, ale za to mi mohla dát černý puntík na nástěnku na hlavní chodbě, což byla pro každého prvňáčka ta největší hanba. Předháněli jsme se kdo z nás bude mít nejvíce razítek za krasopis, kdo bude pochválený za čtení v páteční hodině se slabikáři a největší soupeření probíhalo na úrovni toho, kdo z nás bude jako první vybrán, aby směl zahodit obyčejnou tužku a začít používat opravdové plnící pero. Tohle všechno byly motivace, které na mě platily. Když někdo neposlouchal, stačilo tenkrát pohrozit návštěvou pana ředitele, popřípadě toho, že příjdou čerti a i těm nejstatečnějším zamrzl úsměv na rtech. Pamatuji na ty dny, kdy se po školní chodbě rozléhalo řinčení řetězů a do třídy vstoupil Mikuláš s čerty a anděly, všichni jsme se klepali jako by nás zastihla krutá sibiřská zima a z očí nám řinuly slzy jako hrachy. Až do Vánoc bylo o pořádek ve třídě celkem dobře postaráno. Další výhružkou byly rodičovské schůzky, kde směla paní učitelka hrát jednou měsíčně žalovníčka a také třídní důtky nebo poznámky do žákovské knížky, která pro nás v dětském věku měla ještě zvláštní posvátnou hodnotu.
Stejně tak jako jsem se „otrkala“ v mateřské školce, rychle jsem přičichla i k životu na základní škole a moje zdvižená ruka v hodinách už nebyla tak častá jako na prvním stupni. Začala na mě platit jiná kázeňská opatření, ne že bych musela absolvovat odpolední „kávy“ s panem ředitelem nebo měla svou žákovskou knížku zdevastovanou k nepoznání od červených řádek, které tam vtiskla třídní učitelka, ale pomalu přišel čas vzdoru a puberty. Do matematických úloh jsem se hrnula se značnou nevolí, bylo mi zle od žaludku při každé rovnici a ze zlomků jsem si pamatovala opravdu jen zlomky. Věděla jsem ale, že k přijetí na lepší střední školu potřebuji mít i z matematiky ucházející výsledky, proto jsem se přemáhala a doma pilně počítala a počítala. Ne u všech žáků je ovšem jejich vlastní svědomí a hodnoty takovou potřebnou motivací.
Druhý stupeň základní školy už mě poučil o tom, že pedagog, který není dostatečně autoritativní, v hodinách dostává od svých svěřenců zabrat. Jako trest tehdy platí jedině výhružka kázeňských postihů, snížení známky z chování, konzultace s rodiči a vůbec možnosti, které se učitelům naskytují, se stávají docela omezenými. S problematickými jedinci to není vůbec snadné, protože mnohdy nepomůžu ani snížená známka z chování ani to, že dotyčný propadá ze tří předmětů. Je na každém pedagogovi, aby si zajistil ve třídě autoritu, která nebude příliš tyranizovat své posluchače, ale zároveň je musí určitým způsobem zaujmout a pokud možno strhnout ke spolupráci s ním. Když se podaří zaujmout žáky pro svou látku, má kantor více jak z poloviny vyhráno. Odměnou pro každého cílevědomého a svědomitého studenta jeho školních let vždy bylo výborné vysvědčení, pochvala v žákovské knížce, diplom a někdy stačila obyčejná ústní pochvala od učitele, kterou pronesl před třídou. Mou největší motivací na druhém stupni základní školy bylo dostat se na gymnázium. S určitostí také vím, že motivací pár laxních spolužáků bylo dokončit základní školu. V těchto případech je často pedagog bezradný, jak motivovat někoho, jehož jedinou motivací je únik z veškerých školních spárů?!
Na střední škole se situace začala výrazně měnit, z malých dětí a pubertálních dorostenců se začali stávat dospělí lidé (více či méně, dříve či později). Všimla jsem si rozdílného jednání, které mi bylo sympatické. Učitelé se mnou už hovořili jako se sobě rovnou a nehleděli na mě jako na malé dítě. Motivací se zcela zásadně staly školní a prospěchové výsledky, které vedly za vysněným cílem dostat maturitu a šanci studovat na vysoké škole. Vlastně celé mé čtyři roky studia střední školy byly předstupněm školy vysoké, neustále mi bylo vštěpováno do hlavy, co musím a co nesmím, abych byla úspěšná při příjímacím řízení. Mezi tresty se toho od dob studia na druhém stupni základní školy moc nezměnilo až na jednu výraznou výhodu pro učitele: už nebyli nuceni absolutně nepřizpůsobivé jedince tolerovat ve svém ústávu a měli to výsadní právo vyloučit ho. Vzpomínám na svůj seznamovací kurz školy v přírodě v prním ročníku na střední, kde se sedm chlapců rozhodlo tuto událost pokřtít spoustou lahví moravského vína a po tomto křtu odcházeli domů s podmínečným vyloučením v kapse. Rodiče určitě moc nenadchlo, že jejich potomci po necelém měsíci studia střední školy vyfasovali rovnou podmínečné vyloučení, tak se mi naskytla nádherná podívaná na to, jak se z těchto buřičů stali ze dne na den krotcí beránci. Pravda ovšem je, že jakmile vypršela roční šibeniční lhůta, kdy se jim nad hlavou kýval pomyslný meč, většina odhodila rychle svá beránčí roucha a zajela zpět do starých kolejí (zůstalo jim ovšem poučení o tom, že situace se může kdydoli opakovat a nemusí už vyváznout jen s podmínkou).
Moje snaha přinesla tolik vytoužené ovoce a splnil se mi sen o tom, že jsem byla přijatá na vysokou školu. Rozhodla jsem se školu nikdy neopustit a stát se paní učitelkou. Rozdíl do mého budoucího života bude však v tom, že za pár let se ze studentky změním v osobu paní učitelky a budu nucena namáhat svou hlavu nejen úkoly pro mé žáky, ale také tím, abych je dokázala dostatečně motivovat. Snad se mi to podaří a zvládnu i všechny nástrahy, se kterými je učitelská profese neodmyslitelně spjatá. Měla jsem šanci několik let sledovat spoustu pedagogů a poučit se i z jejich chyb. Pevně doufám, že léta strávená ve školních lavicích mi byla ku prospěchu nejen v oblasti znalostí, ale trochu mě vyškolily i k jednání s žáky ve třídě a s řešením několika problémů.