Škola vtipu

Vyučovací hodina by měla být pro žáky nejen přínosem v rámci nově získaných vědomostí, ale také humornou formou výuky děti zaujmout, pobavit a ukázat jim, že učení nemusí být mučení. Pátrala jsem ve svých vlastních vzpomínkách nad tím, co jsem si díky vtipně formovaným vyučovacím hodinám ze školních lavic odnesla já sama. Přistihla jsem se i u toho, jak se hlasitě směji ve chvílích, kdy se mi oživují všechny na hlavu postavené poučky, komentáře a škádlení mých bývalých pedagogů a spolužáků. Proto bych si chtěla ze svých vzpomínek odnést určité ponaučení, zhodnotit, co jsem si díky nim lépe zapamatovala, čeho bych mohla ve svém budoucím povolání využít a čemu se naopak obloukem vyhnout. Nemůžu ale opomíjet fakt, že humor a vtip dle mého názoru do školy určitě patří a je skvělým pomocníkem při osvojování si a zapamatování si všech důležitých informací.
Když tak tápu v paměti nad tím, replica watches kdy mě nejvíce pobavily nejrůznější kejkle a legrácky mých povedených a vykutálených kamarádů ze školních lavic, tak mi v hlavě naskočí snad stovky schválností a desítky vzteky zkřivených obličejů mých bývalých pedagogů. Škola hrou, kterou nám kdysi prezentoval J. A. Komenský, má dvojí význam, jednak pro žáky a jednak pro učitele. Učitelé se nám prostřednictvím her snaží vštěpit znalosti a dovednosti, kdežto děti si představují pod pojmem škola hrou zábavu zcela jiného rázu. Samozřejmě jsem si prošla starými fígly s křídou na židli mé třídní profesorky, která s oblibou chodila v černých společenských kalhotech, nebo schováním třídní khihy do nejzažších koutů třídy, ale největším vtipem pro mě dodnes zůstávají vyřčená tvrzení při zkoušení a během vyučování. Byly mi nenahraditelným pomocníkem a berličkou pro mou „děravou paměť“. Ty nejlepší mi v hlavě uvízly a vždy mi na tváři vykouzlí úsměv ve chvílích, kdy se k těmto zkomoleným komentářům vracím.
Nejen žáci a později studenti byli schopni vymyslet zkomolená a v danou chvíli velice vtipná tvrzení, ale učitelé mnohdy byli tak důvtipní, že těmto tvrzením nasadili korunu v podobě dalšího nemístného komentáře, nebo sami vymysleli svá humorná tvrzení a všichni jsme byli často mistry přeřeku. Pamatuji si velice dobře, kdy se naše třídní učitelka českého jazyka snažila mým spolužákům vysvětlit, jak se z citoslovce tvoří sloveso. Má spolužačka, která se mnou sdílela devět let školní docházky lavici, byla vyzvána, aby předvedla názorný příklad. Ze slovního spojení pes hop na židli, měla udělat stejné slovní spojení, kde by citoslovce hop mělo tvar slovesa, spolužačka neváhala a vítězně prohlásila: „Pes hópl na židlu!“. V té chvíli se mé třídní učitelce podlily oči krví, naprosto zapomněla na svůj honosný projev, nešetřila urážlivými slovy, protože nedokázala pochopit, jak žačka osmého ročníku je schopna stvořit nespisovné sloveso a navíc do věty začlenit pravý moravský slang. Ale nikdo ze třídy během čtvrtletní písemné práce z mluvnice si již nedovolil „snížit se“ k tomuto faux pass. Další humorná epizoda se odehrála v hodině přírodopisu, kdy byla jedna ze spolužaček zkoušena na ústní dutinu člověka. Když přišlo na odborné pojmenování zubů, dozvěděli jsme se, že člověk má nejenom stoličky, špičáky, ale dokonce i tesáky. Tenkrát paní učitelce z úst vykukovalo celé horní patro i s dásněmi, jak v úžasu poslouchala nové pojmenování lidských zubů. Nejsem si dnes tak jistá, že bych dokázala na výbornou popsat celou dentální skladbu své papule, ale jedno vím jistě – tesáky bych si odpustila.
Na střední škole následovalo zkoušení z dějepisu, sebevědomá spolužačka nakráčela při zkoušení před tabuli a když zpustila svůj naučený přednes o patristice, pronesla v prvních větách místo patristiky slovo Patricie a odcházela s hlavou svěšenou a pětkou zpět do lavice, protože učitel dějepisu byl výbušný cholerik. Celá třída dusila smích, polovině z nás tekly slzy, ale vydržet v klidu byl nadliský výkon, tak následovalo další zkoušení a do konce hodiny učitel řádil jako černá ruka, ale naše výbuchy smíchu tím jenom posílil. Já si naopak odnesla, že patristika s žádnou Patricií nemá pranic společného a spolužačka alespoň na porodním sále nebude uvažovat o tom, zda dát dítěti jméno patristika nebo Patricie, kdyby už nic víc ze své nevědomosti nevytěžila. Na střední škole se mým spolužákům dokonce podařilo přesvědčit mladou učitelku o tom, že hodina po poledni, která se neměla řídit podle zvonění ve školní budově, se zvoněním řídí a učitelka nás čtvrt roku pouštěla z vyučování po necelých dvaceti minutách domů. Což pokládám za nejapný žert a k takovým bych měla být velmi ostražitá, nerada bych potkávala svoje svěřence, během vlastní výuky u automatu s kávou, jak mi v narážkách děkují za nezapomenutelnou hodinu. Oblíbeným vtipem mých spolužáků bylo také napodobování chůze, gest a často používaných výrazů našich učitelů. Před začátkem každé hodiny vcházeli spolužáci do třídy se slovy: „Dobrýýýý den, děvčááátka a chlapci!“ hodné paní učitelky na účetnictví a před hodinou angličtiny se zase cvičilo „So, hello everybody! Vážení! My se snad nezdravíme? Řekl jsem hello!“ našeho angličtináře, který byl také tak trochu výbušné povahy. K našemu postaršímu plešatému učiteli fyziky si kluci nasazovali na svoje ježaté hlavy šílené barevné paruky a pan učitel vzteky téměř rostl. Jako třešničku na dortu se ho můj přidrzlý spolužák zeptal před školním představením v kině, na které se v zástupech rojila venku celá škola, jestli půjde s námi, pan učitel zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu a spolužák jízlivě poznamenal, že ho chápe, že by mu s největší pravděpodobností zmokly vlasy. Tenkrát pan učitel vzteky měřil čtyři metry a děsil ptáky v korunách stromů. Takové zážitky mi uvízly v hlavě ve vztahu k určitým osobám, pokládám je za důležité z osobního hlediska, až jednou na ulici bývalé pedagogy potkám, jsem si jistá, že úsměv, který jim věnuji spolu s pozdravem, bude upřímný. Úsměvný zážitek mám rovněž s opisováním, kdy jsem chtěla poradit kamarádkám, co mi ze zadní lavice dýchaly na záda a započala jsem diktováním znaků gotického slohu. Měla jsem tehdy pamatovat na pravidla tiché pošty, protože z rozety, lomené klenby, vnějšího opěrného systému a kružby vznikla rozeta, lomená klenba, vnější opěrný systém a kuřba, mladá začínající učitelka společenských věd nešetřila sarkasmem a obě práce vyvěsila na hlavní chodbu. Pravda, na takové testy se jako budoucí paní učitelka těším snad ze všeho nejvíc. Při mnoha školních srazech je tento zážitek nespočetněkrát přetřásán a opakován, proto vím, že dotyční už bez pochyby rozdíl mezi kružbou a kuřbou znají.
Přišla zkouška dospělosti a spolu s ní asi nejvtipnější výroky, které se kdy k mým uším donesly. Například jsem poprvé v životě slyšela, že divadlo Járy Cimrmana založil samotný Jára Cimrman, že Adlof Hitler byl zapřísáhlý člen komunistické strany, Honore de Balzac napsal dílo s názvem Otec Gorily a v ekonomice byla řeč o Máslu a jeho pyramidě potřeb. Spoustu stohů papírů a maturitních otázek se mi vykouřilo z hlavy, ale tyto perly tam zůstali a pevně doufám, že jejich autorům se vryli do paměti tak hluboce jako mně samotné a že jim osvětlily pravou podstatu věci. Možná má dodnes autor „Máslovy teorie“ másla na hlavě za svůj omyl. Do smrti si budu pamatovat, jak jsem na potítku psala body ke své zkoušce a spolužačka, která byla zkoušená přede mnou, chtěla odrecitovat nějaký citát z knihy a do hrobového ticha v místnosti pronesla: „Upálím tě jak Žižky!“, celá komise se probrala a zbystřila, zkoušející učitelka se snažila situaci zachránit a optala se spolužačky, zda-li nechce svoje tvrzení přehodnotit, spolužačka jen nejistě dodala: „No upálili Žižku, ne?“. Tím si podepsala svůj ortel a s komisí se sešla ještě na podzim. Na taková prohlášení se opravdu nikdy nezapomíná. Někdy je opakování matka moudrosti! Nejen spolužáci se vyznamenali, já jsem byla obeznámena s tím, že mi příklad nevyšel z toho důvodu, že ho mám špatně – jak podivné, to by mě ani ve snu nenapadlo, ale moje vyučující matematiky mi to dokázala logicky zdůvodnit. Při hodině českého jazyka se z robotky Heleny stala robertka Helena a paní učitelka lehce zrudla ve tvářích, za to si mohla být jistá tím, že chlapci si k maturitě zapamatují Čapkovo RUR velice dobře. Neštěstí měl jenom ten splužák, který byl vyzván, aby pohovořil na téma Válka s mloky a duchaplně uvedl, že Válka s mloky pojednává o válce s mloky. Maturitní komise měla opět úsměv A4 na tváři a uplakané oči od upřímného smíchu. Snad jen to ho zachránilo před další válkou s opětovným učením se k podzimnímu termínu.
Cestování časem zpátky a vzpomínání na svá školní léta mi dalo opravdu zabrat, ale nakonec jsem se dopátrala k tomu, že zážitků bylo mnoho. Učitelé při testech místo otázek diktovali odpovědi, ti starší z nich chodili do hodin, kde podle rozvrhu neměli co pohledávat, když už přišli podle rozvrhu, začali vyučovat jiný předmět a žáci neustále zkoušeli staré a nové laciné triky s třídní knihou, křídou a tabulí. Pár let ve školním prostředí mám úspěšně za sebou a dalších pár let před sebou, uvidíme k jakým informacím se dopátrám já a jaké informace budu ať už chtěně nebo nechtěně sdělovat svým budoucím posluchačům. Jedno však vím jistě, díky těmto humorným komentářům si budu díla Honore de Balzace a teorii o pyramidě potřeb pamatovat navždy.