Nikdy neříkej nikdy

Bylo 4. listopadu a já věděla, že mě čeká další víkend mezi stěnami Sluňákova. Tentokrát však na téma Nikdy neříkej nikdy! Přitažlivost sektářského myšlení. O sekty jsem se nikdy moc nezajímala. Nejsem věřící, tudíž jsem jejich propagaci božího slova brala vždy jako jednu velkou vymývárnu mozku a jejich návštěvy u dveří ignorovala se slovy, že mistr Darwin je můj bůh. Nicméně v prvním ročníku mého studia na fakultě jsem si ke kolokviu z Filosofie připravovala povídání o Satanské bibli. Satanismus mě zaujal po své více realistické a lidské stránce než ostatní sekty.
Když se mi naskytla možnost jít na tento víkendový seminář, těšila jsem se, co všechno nového se o satanismu dozvím. Nicméně jsem byla zklamaná, protože o samotném satanismu padlo jen pár vět v sobotu dopoledne. Ale naopak jsem byla příjemně překvapená, s jakým nadšením o této sektě pan Hynek povídal. Byla jsem ráda, že tento lektor mluvil o satanistech jako o vysoce inteligentních lidech, kteří jsou vzdělaní, ale svou komunitu brání před veřejností. Jsem také ráda za to, že bylo vyvráceno to, proč se lidé satanismu bojí – krvavé obětní rituály, temné kopky apod.
Každopádně ač se mi satanismus jeví mnohem přijatelnější než cokoliv jiného spojeného s bohem, v sektě bych být nechtěla. Sice se říká – nikdy neříkej nikdy – ale myslím si, že v tomhle směru opravdu můžu říci, že NIKDY. Ať je sekta taková nebo maková, vždy je to určité svazovadlo, taková pouta, která vás již nenechají být zcela svobodným člověkem. A to já právě jsem a vždy budu, protože psychická svoboda je pro člověka dle mého názoru tím nejdůležitějším. Možná jsem subjektivně ovlivněná tím, že vždy jsem měla silné zázemí jak v rodině, tak mezi přáteli, kteří mi vždy podali pomocnou ruku v případu nouze. Nedokážu představit situaci, že bych zůstala na dně bez pomoci, že by se moji nejbližší ke mně otočili zády. Což právě toto bývá nejčastější případ, proč se lidé přidávají k sektám, protože v nich nacházejí pochopení, pomocnou ruku, nový začátek. Ale už si neuvědomují, nevidí, co dalšího ztrácejí na úkor tohoto všeho výše zmíněného – svoji svobodu. Po přidání se do sekty je člověk jen slepou ovečkou ve stádu. A taková ovečka, která to celé divadélko prohlédne, to má v dalším životě velmi, velmi složité. Já obdivuji jedince, kteří to dokázali, odtrhli se od toho stáda a dokázali se postavit znovu na svoje vlastní nohy a začali žít zase svobodný život.
Ve svém okolí nemám nikoho, o kom bych věděla, že je členem nějaké sekty. Pohybuji se v takových komunitách, o kterých vím, že jsou natolik inteligentní a silní, že by „kouzlu“ sekty nepodlehli. Popravdě řečeno ani nevím, jak bych reagovala, kdyby mi někdo z mých známých řekl, že je členem sekty, asi by záleželo na tom, o koho by se jednalo a hlavně o jakou sektu a jak dlouho v ní je. Každopádně u rodiny a přítele mám jistotu, že právě je nic takového nenapadne.