Úvahy /

učitelské desatero

Učitelské povolání podle mého názoru představuje jednu z nejkrásnějších a zároveň nejnevděčnějších profesí, jakou člověk může vykonávat. Učitel předává nejen znalosti, ale také v dětech zanechává emoce, které je posléze vedou k tomu, že na bývalého kantora vzpomínají s láskou nebo naopak s nenávistí. Každý z nás si vzpomene na svého oblíbeného učitele, na jehož hodiny se pokaždé těšil, protože atmosféra ve třídě byla v tuto dobu příjemná a plná pohody.
Některé osoby totiž nemusí zvyšovat hlas nebo prudce gestikulovat, protože mají zkrátka přirozenou autoritu. Myslím, že právě takoví lidé by měli učit na našich školách, jelikož „učitelování“ není jen práce, ale poslání. Učitel by měl děti obdarovat nejen faktografickými znalostmi, ale také úsměvem, radou a pochopením. Děti by však měly ke kantorovi stále uchovávat úctu, protože je to stále on, kdo vede a vychovává.
V poslední době se však čím dál častěji setkáváme se zprávami o ,,šikaně učitele,, , který se stává obětí svých žáků. Ti jej nejenom zesměšňují, ale v některých případech
i fyzicky napadají. Což mne přivádí na myšlenku, kam až takové chování může dospět? Kdy nastala ta změna, že učitel přestal být hodný úcty a zdvořilosti a stal se terčem posměšků? Jsou dnešní děti horší než předchozí generace?
Podle mého názoru jsou děti stále stejné, avšak doba je jiná. Prostředí, ve kterém dnešní děti a dospívající vyrůstají, je plná jevů, se kterými se jejich rodiče v době svého dětství nesetkali. Zejména zavedení internetového připojení do téměř každé domácnosti, v tomto ohledu sehrálo významnou roli. Dnešní děti mají nekontrolovaný přístup ke všem informacím, přičemž se setkávají i s takovými, které jejich věku nenáleží, což přispívá k jejich předčasné „vyzrálosti“. Takové děti mají potom pocit, že „všechno ví, všechno znají“ a již se nepotřebují nic učit, tedy nepotřebují učitele. Učitel již není vnímán jako „studnice vědomostí“, ale jako „otravný element“, který člověka obtěžuje svými požadavky.
Jak proti tomuto stavu bojovat? Myslím, že začít by se mělo v samotných rodinách. Rodiče by již od dětství měli své ratolesti vést k pokoře k učitelům, ale také ke všeobecné toleranci a úctě ke všemu živému. Pokud budeme v dětech rozvíjet ohleduplnost od nejútlejšího věku, neměly by se v takové míře objevovat projevy násilí. Tento cíl je zcela jistě velmi těžko dosažitelný, avšak pokud nezačneme sami od sebe, nemůžeme očekávat, že se k nám přidají další. Proto pojďme každý sám v sobě aktivovat Kantův „kategorický imperativ“ a snažit se o radostnější bytí na tomto světě.