Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Jak najít společnou řeč v multikulturní společnosti

seznam všech úvah

Jak najít společnou řeč v multikulturní společnosti

Rozhodla jsem se napsat úvahu na workshop Jak najít společnou řeč v multikulturní společnosti proto, že mnoho úvah se týká Desatera učitele. Ano, byl to velmi vydařený a kvalitní workshop. Avšak mnohem lépe jsem se cítila na workshopu s paní lektorkou, Petrou Hedrichovou. Svou úlohu sehrál i malý počet účastníků, což nám, velmi vyhovovalo především při hraní různých her. Paní lektorka na mě působila velmi přátelsky, zkušeně a především bych ocenila její otevřenost.
Hned na začátku workshopu mě velmi potěšily jmenovky, které jsme všichni dostali. Jednak my jsme se mohli vyhnout trapné situaci jak někoho oslovit, když ho neznáme a paní lektorka nás oslovovala různými variacemi křestních jmen. Zapomněla jsem na to, že jsem v třídě plné neznámých lidí a cítila se uvolněně. Nebyla jsem frustrovaná tím, jak oslovit holku v modré košili, která sedí v pravé řadě u okna. Takhle jsem věděla, že je to Ilona. Mnohem lépe se mi pracovalo ve skupinkách, když jsem věděla, s kým pracuji. Myslím si, že to na atmosféře třídy bylo znát.
Díky střídání prezentace a aktivních činností celý workshop uběhl tak rychle, že jsme neměli vůbec čas přemýšlet o tom, jak je dneska venku hnusně, chladno a zataženo. Vtipné bylo česání ovoce, když žáci v hodině usínají. I na nás to zabralo. Zajímavá diskuze se rozpoutala po hře S kým nejraději, s kým nejméně rád bych cestoval týden ve vlaku. Rozhodnout se mezi prostitutkou, skinheadem, vojákem z Albánie, slepým pánem z Rakouska, který neustále hraje na harmoniku, pánem se zrajícími sýry a ženou s ročním dítětem bylo velmi těžké, protože každý z nás má nějaké obavy, předsudky, zkušenosti a své názory. A právě o tom to bylo. Všichni jsme se shodli na tom, že i den by nám bohatě stačil, natož týden. Tím nás chtěla paní lektorka upozornit na to, že není vhodné v multikulturní třídě prosazovat své předsudky a názory, protože pak může vzniknout mezi dětmi rasová nesnášenlivost. Všechno má své pro a proti a my se je musíme naučit nacházet, pojmenovávat je a využít v prospěch. Mohli jsme si také vyzkoušet, jak moc jsme dobří v odhadování lidí a nakolik jsme ovlivněni prvním dojmem. Dostali jsme kartičky s černobílou fotografií obličeje člověka a měli jsme napsat náš první dojem, co si myslíme, kdo na fotografii je, jeho povolání a kde bydlí. Na konci hry nám paní lektorka řekla, že všichni na obrázku byli představitelé světové elity romů. Byla jsem zaskočena, protože mě to ani u jediného obrázku nenapadlo. Přesvědčila jsem se o tom, jak moc jsem ovlivněná svými zkušenostmi, zážitky a postoji k jinému etniku.
Co mi ve workshopu chybělo, byly rozdílnosti a zvláštnosti jednotlivých etnik. Určitě se učitel nemůže stejně chovat k vietnamskému a k africkému dítěti. Co je v jedné zemi bráno jako pochvala, může být v jiné bráno jako zostuzení. To by mě velmi zajímalo a do příštího workshopu bych několik informací o jedinečnostech jednotlivých národů a etnik zařadila.