Úvahy /

ÚVAHA Já a ty. Ty a já. Moji rodiče a škola

Nejvíce mne nadchnul workshop s názvem „Já a ty. Ty a já. Moji rodiče a škola“. S paní Zajícovou jsem již podstoupila 2 workshopy a vždy to bylo zábavné a poučné. Pro začátek způsob, kterým se lidé seznamují, je jedinečný. Nejde jen o to zapamatovat si jména, ale spojit si osobu s určitou věcí. Například, když někdo vloží doprostřed kruhu mobilní telefon, napadne vás, že tento člověk potřebuje být stále ve spojení se svými blízkými či mp3 přehrávač Vám napoví, že pro tuto osobu je důležitá hudba apod. Po celou dobu si všímáte, jací jsou lidé na tomto „sezení“.

Snažili jsme se zde naučit, jak zabránit konfliktům mezi partnery. Každý z nás si umí představit, či to snad zažil, jak s maličkosti může nastat veliký problém. A opravdu není lehké vědět, jak se v dané situaci zachovat. Za prvé je důležité se snažit být stále v pohodě a vědět, jaká slova používáme. Není dobré partnerovi říkat „vždycky chodíš pozdě“, protože se to stalo párkrát, neznamená, že se to děje pokaždé, když máme někam jít. Za druhé bychom měli partnerovi vysvětlit, co nám vadí, a že nám to ubližuje. Vysvětlit všecky pocity, které máme, a neudělat ze všeho hnedka scénu. Když totiž člověku podáme všecky důvody, určitě se nad tím aspoň zamyslí. Ví totiž, že když přijde příště včas, tak nás to potěší. Slova vždy a pořád jsou totiž strašně velká. Na druhou osobu to působí tak, že když se to děje pořád, nemá smysl se začít chovat jinak. Dále jsme se snažili poznat sami sebe. Nakreslili jsme obě své dlaně a do jedné napsali své kladné stránky a do druhé své záporné stránky. Každý prst symbolizoval jednu věc. Jakmile se ale podíváte na ty prázdné ruce, uvědomíte si, že vlastně ani nevíte, co máte napsat. Přitom se známe nejlépe, proč je tedy tak těžké se sám zhodnotit? Tohle je asi jedna z mála otázek, na které si sama nedokážu dopovědět. Ale je pro nás lehčí psát o sobě ty dobré nebo ty špatné vlastnosti? Pro většinu lidí je lepší napsat ty špatné. A proč? Je to tím, že si sebe dostatečně nevážíme? Většinou se ale tito lidé podceňují úplně zbytečně. Na rozdíl od těch, co si myslí, že snědli kus světa.

Další činností byla práce ve dvojicích. Tuto hru bych určitě použila s dětmi. Jestli budu mít tedy možnost s nimi někdy pracovat. Společně jsme měli nakreslit obrázek, kde jsme si na tlesknutí vždy vyměnili „pozici malíře“. V našem věku jsme se většinou již sladili a nehádali se o to, jestli se bude kreslit želva nebo helikoptéra, ale u těch dětí je to něco jiného. Všímáte si, jací jsou tím, kdo ustoupí. Horší je, když jsou obě dvě děti ve skupince dominantní a kvůli obrázku se vám tam poperou. O těch malých osůbkách to hrozně vypovídá a ani si to neuvědomují.

Na závěr celého tohoto pozorování lidí kolem sebe, jsme si na záda nalepili papírky s názvem „Líbí se mi na tobě že…“. A tady se ukázalo teprve, jak se člověk lidem kolem sebe jeví. Podíváte se a najednou nevíte, co této osobě tam máte napsat. Přemýšlíte, jestli je to Vaše chyba, nebo jestli se ten druhý dostatečně neprojevoval. Uvažujete o tom, jak přesně se vyjádřit, abyste osobu neurazili a přitom neoklamali sami sebe tím, co napíšete. Najednou je čas papírky zdělat a podívat se na „verdikt“. Když však začnete číst to, jak se vlastně na první pohled jevíte někomu, s kým jste se nikdy předtím neviděli, musíte se usmívat. Nějak to všecko do sebe zapadá a vy víte, že mají většinou pravdu. Jestli se to někomu nelíbilo, že měl málo popsaný papírek, potom by měl zapracovat na komunikaci s druhými lidmi.

Poslední zastávkou na tomto workshopu bylo poděkování. Čímž bych ještě jednou touto úvahou chtěla poděkovat za skvělou paní Zajícovou a za skvělé lidi, které jsem zde poznala.

Swiss Replica Watches www.puretimes.net