Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Psychologická první pomoc

seznam všech úvah

Psychologická první pomoc

Zúčastnila jsem se víkendové akce zaměřené na téma psychologické první pomoci. Chtěla bych pochválit a zároveň moc poděkovat paní Mgr. Ďáskové za skvěle strávený víkend, plný zážitků, atraktivně podaných problémových situací a jejich řešení a hlavně za přínos do života a nový pohled na každodenní starosti, kterými se trápíme, i přestože se jiní lidé potýkají s mnohem těžšími životními situacemi.
Chválím rozvržení celého víkendu a veškeré úkoly, které jsme plnili, protože byly perfektně načasovány a jejich obsah byl takový, abychom se nestali pouhými „znuděnými“ posluchači, ale také my sami se zamysleli nad danou problematikou. Našim úkolem bylo vžít se do zadaných situací a pokusit se je řešit, což bylo alespoň pro mě častokrát těžké, neboť nepříjemné věci spíše raději odsouvám, než se v nich dopodrobna probírám.
V sobotu jsme se zabývali krizovou intervencí. Bylo pro mě zajímavou informací, že nemůžeme člověku, co k nám přijde s problémem byť sebe menším a malicherným, argumentovat tím, že jeho trápení nic není a jsou horší věci na světě. Důležité je to brát tak, že dotyčného to opravdu trápí způsobem, jaký my si možná ani neumíme představit, ale pro něj je to problém, s kterým potřebuje pomoc, bez ohledu na objektivní posouzení závažnosti jeho trápení.
Měli jsme sami příležitost si vyzkoušet krizovou intervenci ve skupinách a tím navést našeho klienta k řešení situace. Jako klientka přicházející s problémem vyhazovu ze školy a ze strachu to říci rodičům, jsem se do role vžila tak moc, že jsem si sama pozměnila zadaný úkol na vlastní problém. Musím říci, že intervent si počínal opravdu skvěle při kladení otázek a poskytl mi jiný pohled na problém. Po tomto rozhovoru jsem dostala poněkud optimističtější náhled, diskuze mi rozšířila obzory a cítila jsem se uvolněnější.
Role interventa byla pro mě poněkud těžší, protože jsem člověk, který někdy raději více mluví, než poslouchá a sám radí a svým způsobem vnucuje svá řešení, než se snaží navést klienta k vlastnímu řešení. Proto bylo pro mě velice těžké klást otázky nenásilným způsobem a pouze jimi ukazovat cestu a ne přímé řešení klientovy situace.
Dalším silným zážitkem z víkendu pro mě byla předstíraná situace hrozícího výbuchu bomby v hotelu, kdy jsme každý sehráli roli určitého typu člověka, např. obyčejného občana, záchranáře, úzkostného či hluchého člověka. Bylo zajímavé sledovat chování lidí. Sama jsem se přesvědčila o tom, že i přesto, že se člověk domnívá, že by v psychicky vypjaté situaci pomohl ostatním, tak tomu častokrát bylo přesně naopak.
Nejsilnějším zážitkem pro mě bylo vyprávění o neštěstí ve Studénce, kdy jsem si uvědomila, že spousta lidí tímto neštěstím utrpěla obrovské psychické ztráty, se kterými se potýkají dodnes. Už pro mě mrtví lidé nebyli pouze smutným číslem řečeným ve večerních televizních novinách, ale měla jsem možnost se seznámit s celou tragédií a osudy pozůstalých, což bylo pro mě psychicky náročné. Obdivuji krizové interventy, kteří jsou schopni pomáhat ostatním a s hrůzami, které jsou neustále kolem nich, se vyrovnat a jít dál…