Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Sklepem, sálem, podkrovím aneb Nuda prchá z muzea!

seznam všech úvah

ÚVAHA Sklepem, sálem, podkrovím aneb Nuda prchá z muzea

Když zavzpomínám, co se nám na základní škole honilo hlavou po oznámení paní učitelky, že nás čeká návštěva muzea, napadají mě dvě nejčastější reakce. Za prvé to bylo radost z toho, že nám odpadnou hodiny vyučování a za druhé čisté zoufalství, že budeme muset vydržet tu úpornou nudu s monotónním výkladem průvodce mezi nudnými artefakty, kterých se nemůžeme ani dotknout. Myslím, že tyto muzejní zážitky ze školních let velmi ovlivnily naše postoje k muzeím obecně.

A právě s těmito negativními postoji k návštěvám muzea se snaží bojovat tvůrci muzejních animačních programů, se kterými jsme se na workshopu seznámili. Já osobně jsem před účastí na tomto workshopu, který mě naprosto nadchnul, o těchto programech nikdy dříve neslyšela. O to více mě překvapilo, že dnes již nabízí tyto programy v různé míře skoro každé větší muzeum. Nejdříve bych tedy chtěla objasnit, o co vlastně jde. Animační programy se snaží o to, aby se architektura, obraz či socha staly východiskem pro specifické edukační aktivity, které přináší mimo poznání i výjimečný prožitek a učí netradičním způsobem vnímat umělecká díla. Při těchto programech lektoři čerpají z metod jazykové, dramatické a výtvarné výchovy.

Největší rozdíl oproti běžným výkladovým prohlídkám muzea vidím v tom, že zatímco ty běžné prohlídky vedou spíše k rozvoji vědomostí, animační programy se snaží především o vytváření kladných postojů k muzeím a vlastně i historii, umění, vědě apod. Můj osobní názor je ale ten, že i když ve výkladových prohlídkách nám průvodce řekne mnohem více informací, více si toho zapamatujeme (a zejména děti) z animačních programů.

Jak je totiž známo, to co na vlastní kůži zažijeme, si zapamatujeme nejlépe. Navíc animační programy využívají nejen naše oči, ale snaží se o zapojení všech našich smyslů, což má také velký vliv na paměť. Další obrovské plus animačních programů je také bezesporu to, že rozvíjí i komunikativní dovednosti, aktivitu, tvořivost a zájem o danou problematiku.

V mnoha různých diskuzích se mluví o tom, že dnešní pojetí výuky na školách spíše nemotivuje žáky k dalšímu bádání, zjišťování informací a k přirozené lidské zvídavosti. Dnešní klasické pojetí vyučování se neptá. Škola dnes povětšinou ani nepovzbuzuje dítě, aby se ptalo. Škola dokáže neuvěřitelné: dává odpovědi tam, kde není otázek. Není proto divu, že v dítěti umírá génius zvídavosti. Když jsme v hodině pedagogické psychologie řešili tuto problematiku, jak dodržovat dané studijní plány, předkládat dítěti daná (většinou pro ně nezajímavá a nic neříkající) fakta a zároveň právě nezabít tuto přirozenou zvídavost dítěte, hned jsem si vzpomněla na tento workshop. Co takhle nabídnout dítěti právě tyto animační programy? Co s dítětem udělá, když bude řešit zapeklitou záhadu přímo na půdě muzea mezi opravdovými artefakty?

I když mě tyto animační programy v muzeu naprosto nadchly, samozřejmě jimi nelze nahradit běžné výkladové prohlídky. Každému pedagogovi také nemusí tento typ prohlídek muzea vyhovovat. Já osobně jako budoucí předškolní pedagog se je ale budu snažit využívat co nejvíce a určitě je i doporučovat dále.

Závěrem bych chtěla opravdu velmi poděkovat za tento inspirující workshop. Vědomosti i zkušenosti z tohoto workshopu se dají velice efektivně využít v naší budoucí pedagogické praxi. Podle mě, by se tento workshop měl stát povinný pro všechny studenty oborů učitelství výtvarné výchovy a historie. Je škoda, že i když se lektoři animačních programů stále snaží dostat tyto možnosti muzea lidem do podvědomí, velmi mnoho pedagogů o nich stále neví nebo je se svými žáky nenavštěvují.