Popřemýšlejme, zda je umění v životě člověka důležité. Jde o nějakou část života, nutnost, krásu, strach, vášeň, radost, lásku, nebo je to jen nějaké nepodstatné dílo, které nás obklopuje, i když o něm nevíme?
Myslím si, že řada z nás umění zná, ale podíval se každý tváří v tvář na tohoto krásného společníka, který nás provází životem? Umění je všude, ať už jsme doma, ve škole, v práci, na dovolené,Replica Handbags v obchodech, ve městě, nebo jen tak sedíme za okénkem ve vlaku a pozorujeme utíkající krajinu v dáli, která se pohybuje, mění a plyne prostorem, jako když čas odpočítává sekundy. Také můžeme umění vyhledávat, abychom se o něm dozvěděli co nejvíce a snažili se pochopit jeho podstatu bití. Zastávám názor, že lidé umění vnímají, ale málo kdo ho vyhledává, nebo si jej všimne. Kolik z nás navštívilo nějaké muzeum? Kolik z nás pronikne do podstaty detailu zanechaným umělcem? Já sama se kolikrát pozastavím na místech, která mě fascinují a kde všude můžu zahlédnout umění v podobě domů, sošek, honosných nápisů, barevných variacích, detailů na fontánách, letopočtů nebo jen starých křivých staveb, billboardů a jmen obchodů… Každodenně procházím místy, které dobře znám a každým dnem mi odkryjí něco nového.
Workshop mě tímto přesvědčil, že umění nemusí být nudné, neboť jde jen o to, jaký vztah si k němu chováme a jak jej poznáme. Je dobré naslouchat svému nitru, jelikož každý cítí umění jinak. To jsem zjistila při úkolu „Seznamovací kolo, aneb kreslení svého já“. Všichni jsme utvořili velký uzavřený kruh kolem papíru. Každý si zvolil libovolné barvy, podle toho, které ho vystihují, nebo že mu vyhovují a pomocí štětce jsme měli na papír beze slov přenést své já a ukázat jej tak v barevném duchu ostatním. Byly kresby podobné? V žádném případě nebyly! Každý z nás je jiná osobnost, která promítá umění v jiných formách. Ani jeden obraz nebyl stejný, co se týče barev, tvarů, symbolů, tahů a velikostí. Bylo nám tak umožněno, ponořit se do svého nitra a zkusit jej propojit s uměním. Někteří dokázali i tahem štětce započít konverzaci, která rostla jako rozkvétající se květina co se tiše otáčí za horkým sluncem. Bez mrknutí si každý vychutnal svoji chvilku projevu a pokusil se stvořit umělecký akt.
A co muzeum? V muzeu byla lehce napjatá a očekávaná atmosféra. Chvílemi byl tiše slyšet úžas, potom zase soustředěnost, která se vyměnila s pocitem zamyšlenosti a zvídavosti. Detaily exponátů všem našeptávaly, lákaly je k pohledu a obdivu, kterého se tak dychtivě dožadovaly. Závěrem zase tato atmosféra utichla a čekala na další návštěvníky.
Tímto bych chtěla naznačit, že umění nás žádá a nabádá k jeho obdivu. Je jen na nás, jakým způsobem se k němu postavíme, protože umění je tu pro každého a tiše čeká…