Úvahy /

PSYCHOLOGICKÁ PRVNÍ POMOC

V sobotu 7. a neděli 8. dubna jsem se s očekáváním zúčastnila v rámci PVP víkendové akce na téma „Psychologická první pomoc“. Na místo- do centra ekologických aktivit Sluňákova v Horce jsem dorazila v rozpačité náladě. Nevěděla jsem, co od této akce čekat. Jestli být natěšená a plná očekávání nebo se bát zklamání.
První vlna nadšení přišla už před začátkem samotného programu. Budova a prostředí, v němž se workshop odehrával, byly jedním slovem úžasné. Dřevo, čerstvý vzduch, příroda a opravdu krásná budova mě ohromily a doslova naladily na pozitivní vlnu. Velmi příjemný byl také počet účastníků „psychologické první pomoci“. Pokud se nepletu, bylo nás 28, což nebylo ani moc, ani málo. Prostě tak akorát na to, abychom měli všichni dostatek prostoru k sebevyjádření, dotazům i v nácvikových aktivitách.
První část- sobotní dopoledne, bylo poměrně teoretické. Všem ale bylo jasné, že se jedná o nezbytný základ nutný k dalším aktivitám. Po tom, co jsme se prokousali nutnou teorií, dostali jsme se k příkladům z praxe, které nás všechny tolik zajímaly. Ujali jsme se rolí, které nám byly přiděleny a střídavě se vžili do pozic klienta, interventa a nakonec i nezávislého pozorovatele. Společně jsme si v rámci jednotlivých skupin vyměňovali zajímavé postřehy a názory. Bylo sice těžké si v roli klienta vymýšlet fiktivní příběh, i to ale k nácviku nezbytně patří.
Během sobotního podvečera jsme absolvovali techniku „evakuace“ , kdy jsme se opět vžili do rolí, které jsme si vylosovali. Naším úkolem bylo opustit hotel během posledních deseti minut před výbuchem bomby. Zde bylo opět zajímavé zjistit, jakým způsobem lidé reagují ve vypjatých krizových situacích. Či se zajímají pouze sami o sebe nebo se snaží poskytnout pomoc potřebným lidem.
Neděle nabídla velmi intenzivní zážitek. Jak sdělit třídě, že jejich malý spolužák a kamarád utonul? Bylo to těžké, to ano, ale podobná situace může potkat kohokoli z nás, i když ne přímo ve třídě. Diskuse a vlastní zážitky ze života pak celý víkend krásně zakončily.
Paní interventky byly evidentně zkušené, rozvážné a rozhodně sympatické mladé ženy, které byly moc ochotné a také schopné nám odpovědět na jakýkoliv dotaz. Umožnily nám se pravidělně protáhnout a dát si příjemnou pauzu s občerstvením a trochou čerstvého vzduchu.
Nakonec musím říct, že mě tato víkendová akce rozhodně nadchla a v žádném případě nelituji toho, že jsem opustila sváteční teplo domova a odjela směr Olomouc za novým poznáním. Kromě toho, že jsem rozšířila své obzory, nejen za pomoci obou paní školitelek ale i dalších účastnic a účastníka workshopu, zjistila jsem také, že alespoň pár lidí z této skupiny změnilo názor na povolání interventa, terapeuta a pomáhajících profesí jako takových. A to mě rozhodně těší. Nejvhodnější slovo na závěr této úvahy je rozhodně- děkuji!