Úvahy /

Jak pracovat s dětmi a mladistvými pod vlivem drog

Tento semestr jsem se rozhodla absolvovat hned několik workshopů z projektu Pedagogika v praxi. Rozhodla jsem se tak díky skvělým ohlasům všech, kteří se účastnili. Celkem jsem navštívila tři workshopy a myslím si, že úroveň všech byla výborná. Zvláště workshop s názvem Desatero učitele by se měl podle mého názoru stát jedním z povinných předmětů pro všechny budoucí pedagogy. Svoji úvahu zaměřuji ale na ten poslední, na kterém jsem strávila čtvrteční odpoledne, a který na mě dost silně zapůsobil, Jak pracovat s dětmi a mladistvými pod vlivem drog.
Workshop nebyl žádnou nudnou přednáškou, ve které bychom slyšeli dělení drog (lehké, tvrdé, halucinogenní, tlumivé..), kde bychom slyšeli rizika užívání drog apod. Workshop vedl pan Procházka, který na mě působil velmi uvolněně, bezprostředně a bylo na něm vidět, že pracuje s dětmi a s lidmi vůbec. Lektor s námi komunikoval, zajímal se o náš názor a co je pro mě nejdůležitější, donutil nás (mě tedy určitě) přemýšlet. K tomu také pomohla práce ve skupinkách, které jsme měli vytvořit a prezentovat naši práci.
Když o tom teď přemýšlím, vlastně jsem se nedozvěděla ani žádný konkrétní postup, jak vlastně s dětmi a mladistvými pod vlivem drog pracovat. Ale to je v podstatě správně, protože každý je originál a je potřeba ke každému přistupovat individuálně a zjistit příčiny k tomu úniku v podobě drog. Důvodů k užívání drog může být hned několik. Problémy v rodině, nabourat nudu, patřit k nějaké skupině. Zaujala mě ale myšlenka, že takový člověk uniká vlastně sám před sebou. Něco mu v životě chybí, nějaká potřeba není v jeho životě uspokojena, a s tím se každý vyrovnává nějak jinak. Moc se mi líbila věta pana Procházky, který řekl: Ten, kdo jí moc čokolády, ji jí vlastně proto, že má v životě málo „sladkého“.
Bavilo mě také poslouchat příběhy z praxe. Už si na všechny nepamatuji, ale například bych chtěla zmínit jeden úkol, který dal pan Procházka dětem. Ti měli zkusit žít týden bez počítačů, MP3, psaní SMS-s tím naprosto souhlasím, protože strohé SMS člověku nenahradí komunikaci z očí do očí. Někteří se o to pokusili, ale po dni se ukončili, někteří se o to ani nepokusili, protože je to něco, co k jejich životu teenagera patří. Šlo vlastně o to, aby se pokusili najít nějakou jinou činnost, která by je bavila a možná je i rozvíjela. To jen dokazuje, jak je dnes těžké oprostit se od té techniky, která nás všude obklopuje.
K závěru se rozpoutala docela zajímavá diskuze, která se týkala marihuany. Byla jsem za ni ráda, protože přesně tohle mě baví. Poslouchat názory a zkušenosti ostatních. A také dokazovala to, že každý máme svůj vlastní názor, a v podstatě jenom potvrzovala myšlenku pana lektora. Ten nám říkal, že nejprve si máme utřídit vlastní myšlenky a vytvořit si vlastní názor na základě svých zkušeností a odpovědět si na otázky Kdo jsem já?, Co si nesu z dětství?, Znám své stíny-strach?, Proč mám potřebu úniku?