Úvahy /

Jak přimět teenagery k činnosti

Čím větší jsou očekávání, tím horší zpravidla bývá zklamání. Název workshopu Jak přimět teenagery k činnosti mě neuvěřitelně navnadil, těšila jsem se na něj tak moc, že výsledkem snad ani nemohlo být nic jiného než nesplnění nadějí. Že jsem z workshopu konaného ve čtvrtek 19. dubna 2012 od 9:00 ve velkém sále DDM v Olomouci odešla nespokojená, to mě mrzí především kvůli nevyužitému potenciálu zajímavého (stežejního?) tématu pedagogiky, ale také kvůli paní lektorce. Paní magistra Eva Bělohlavá je nesmírně obdivuhodná, akční, úspěšná a chytrá žena, má za sebou tolik dobře vykonané práce. Jistě se nabízí, že by nás, (snad) budoucích kolegy, mohla inspirovat a v mnohém obohatit. Z toho, co mohlo být, ale nebylo téměř nic. Toho lituji nejvíce.
Proč se workshop ubral nedobrým směrem? Zaprvé proto, že neměl jasně danou strukturu. Hlavu a patu. I když už jsem si dojmy z přednášky srovnala, stále jsem nedošla k tomu, co nám mělo být předáno. Změť zkušeností a vyprávění příběhů z praxe (které jsou sami o sobě skvělým materiálem jen s ním jinak pracovat), vše bez jasného cíle a jasné pointy. Sama paní lektorka přiznala, že má problém s nadprodukcí asociací, které se jí v hlavě vytvářejí. A to byl první kámen úrazu. Nejen že bylo opravdu obtížné udržet pozornost a sledovat návaznost vyprávění, ale ještě si účastník, chtěl-li z workshopu něco mít, musel vyextrahovat něco, cokoli, co by ho mohlo obohatit.
Dalším důvodem neúspěchu přednášky, spíše nepříjemným kamínkem v botě než kamenem úrazu, byl neustálý pohyb paní lektorky v první osobě, především jednotného čísla. Účastníci tak byli zavaleni větami typu „vymyslela jsem“, „zorganizovala jsem“, „domluvila jsem“, „vymyslela jsem“...Jak jsem již psala výše, je obdivuhodné, co všechno magistra Bělohlavá dokázala. Neupírám jí zásluhy ani ji nepodezřívám, že by se nám chtěla nějak chlubit. Avšak podle mého názoru to působilo velmi nepřístupně. Osobně mě zachvátil nedbytný pocit bezmoci – vědět, čeho všeho je možné s dětmi dosáhnout, avšak nemít ponětí JAK? Přitom by stačilo pozměnit formulaci. Přece o tolik jinak zní: „Zařídila jsem dětem setkání s Usainem na tiskové konferenci ostravské Zlaté tretry...“ a „Je tolik možností, jak dětem zprostředkovat setkání s celebritou. Nebojte se toho, zkuste to. S organizátory akcí se dá domluvit, mně se to napřiklad povedlo při ostravské Zlaté tretře...“ Konkrétní tip na činnost (ještě nejlépe s vysvětlením, proč je to přínostné), povzbuzení a motivace, převrácení pozic (tenhle workshop je o účastnících, pro ně), rada, uvedení případu z vlastní zkušenosti. Tak bych si to představovala, tak by to klidně mohlo vypadat (materiál a potenciál k tomu vhodný v lektorčiných vyprávěních byl!), kdyby se změnil přístup.
Nevyužitý potenciál workshopu mě mrzí, to ano, ovšem s odstupem několika dní přednášku nehodnotím jako úplně bez užitku. Určitá motivace a dobrý příklad úspěchu paní magistry Bělohlavé mě jakýmsi způsobem „nakoply“, minimálně k tomu, že se sama intenzivně budu zabývat otázkou: Jak přimět teenagery k činnosti?