Úvahy /

Desatero učitele

Už je tomu celkem dlouho, co tento workshop proběhl, ale i přes téměř měsíční odstup mám stále na co vzpomínat, co k tomu dodat, zkrátka mě nejen pedagogicky ovlivnil. Pročítám své chaotické poznámky a usmívám se obsahu, vzpomínám na výrazy lektorek a průběh našeho setkání.
Chytám se hned prvních dvou zapsaných slov –„Nejdůležitější je rituál.“ To mi to pěkně začíná, však ani v osobním životě nemám zrovna pořádek – nic neplánujeme, scházíme se všude možně jen ne u stolu, učím se pouze, když opravdu chci (musím) a ne každý den prakticky po částech jak by bylo nejlepší. Můj život je rozlítaný a jako učitelka mám zavést nějaký rituál? Potichu si v duchu představuji příchod do třídy náctiletých žáků. Vcházím klidně, vlídně se usmívám, sebejistě a důležitě přestupuji ke katedře a chtě nechtě selhává mi hlas, rudnu a vypravuji ze sebe skřehotavým hlasem něco jako: „Dobrý den vám přeji…“ Děti se šklebí, řehtají jak smyslů zbavení a už vědí lépe než-li já, že budu dobrým terčem jejich nemístných žertíků. Rychle se probírám a zbavuji té příšerné myšlenky. Tak takhle by to opravdu nešlo. Bez důkladné přípravy a nácviku před zrcadlem či později publikem složeného z partnera a našich tří nic zadarmo dávajících dětí. To je ta správná zkouška ohněm, beru to jako dobrý plán, který jistě bude jednou fungovat – zvýrazňuji!
„Zvedání rukou je nudná hodina.“ A tak s tímto já zásadně souhlasím. Není nic horšího, když jinak chytrého človíčka půl roku vyvolávají právě ve chvíli, kdy je naprosto dutý a nato se jednou za půl roku hlásí jak pomatený a nikdo ho nevyvolá. Zákon schválnosti se tomu myslím říká. Konverzace je moc milá věc a vlastně proč by se měl namáhat s myšlením jen učitel. Poznámku podtrhávám červeně pro pozdější zavedení v praxi.
„Důležitost ticha“. Opět se myšlenkou vracím do inkriminované třídy puberťáků a svého nepovedeného pozdravu. Tak to je ten okamžik „trapného“ ticha. Ne, ne, takové situace vypustit a nepřipouštět! Ticho využívat jako mocný akt konverzace – pro ztišení rozjeté třídy, pro zdůraznění sdělené informace, pro připoutání pozornosti. Opět vytahuji červený zvýrazňovač, pro TICHO.
„Síla hlasu“. Hmmm, to u mě nikdy nebodovalo a asi ani fungovat nebude. Pokouším se dle zapsané rady - níže položit hlas, promyslet si sdělení a pomalu, jasně vyřknout důležitou poznámku do svého upřeného výrazu v zrcadle. Nikdy jsem nevypadala směšněji, zachvátil mě srdceryvný smích. Tento trénink se stal úsměvnou terapií i pro mou dvouletou dceru. Po příchodu partnera z práce jsem ho přivítala perfektně nacvičenou formulací vítání žáků. Opět jsme se s dcerou popadaly za břicha – jen přítel se nesmál. Zřejmě mám ještě co trénovat. Zvýrazňuji dvojitě pro dokonalejší nácvik.
Projíždím další zásadní body správného učitele a zjišťuji, že moje praktická část pedagogického působení mi dá ještě hodně zabrat. Už jsem si vyzkoušela, že je něco jiného teorie a praxe a mohu jen potvrdit, že není nic lepšího než se na všechny své budoucí výstupy řádně připravit. A je vskutku jedno, jestli je to výstup před žáky jako učitel, jednání při výběrovém řízení, nebo vystupování před lidmi v rámci svého zaměstnání a při spousty jiných příležitostech. Celkově mi tento workshop velmi pomohl, i když se mi to ze začátku nezdálo. Člověk si musí umět přizpůsobit informace na svou situaci a dobře si je poznamenat (např.: červeným zvýrazňovačem, jako já) pro situace někdy příště nastalé. Jelikož nikdy nevíte, kdy se to bude hodit. Děkuji za cenné informace.