Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Jak přimět teenagery k činnosti

seznam všech úvah

Jak přimět teenagery k činnosti

I když jsem sotva před nedávnem úspěšně zakončila své středoškolské vzdělání, oslavila konec svého náctiletého období, a stala se studentkou univerzity; i já již, nyní už z pozice „dospělého“, začínám pozorovat a přemýšlet o tom, jak přinutit mladou generaci k vytváření nových, originálních myšlenek, které sama mnohdy tak marně hledám. A jako potenciální učitelka a budoucí matka, rovněž přemýšlím o způsoby výchovy svých budoucích studentů, potažmo potomků.
Jako jedna z mála studentů na mém oboru, čímž je Anglická filologie, jsem absolventkou obchodní školy, čili instituce, kde se vlastní myšlenky nevyžadují a veškerá mozková aktivita a kapacita je rezervována pro bezmyšlenkovité biflování nudných, i když zcela jistě poučných a praktických, matematicko-ekonomických, manažerských a účetnických informací. Kritické myšlení na takovéto škole mnohdy trpí a často též umírá (což během svého studia začínám mírně pociťovat, neboť nyní je po mne tato schopnost vyžadována každodenně) po marné bitvě o dostatek prostoru v šedých buňkách mozkových.
Pro studium, a zejména pak pro výběr budoucího povolání studentů, je dle mého potřeba žáky motivovat a zaujmout. Sama si dobře vzpomínám, že jsem byla jedním z těch žáků bez motivace, který bez otevření sešitu školou plynně proplouvat a stabilně rozšiřoval svou sbírku trojek v Žákovské knížce. Když poté přišlo rozhodnutí co dál dělat, resp. na jakou střední školu se vydat, neměla jsem nejmenší tušení ani motivaci vybrat si něco zajímavého a tudíž byla obchodní škola jasná volba. Tímto si dovoluji učitelům připomenout, že byť může být probíraná látka sebezajímavější, sama o sobě žáky nezaujme, pokud je podána typicky českým, monotónním způsobem, který nutí náctileté studenty mechanicky si zapisovat prázdně znějící fráze do svých sešitů, aniž by jediný z nich věděl, co ta slova vlastně znamenají.
Občas vzpomínám na své spolužáky a vlastně i na sebe samotnou; byli jsme nezkrotní a o životě jsme ve třinácti letech věděli vše. Škola byla „pruda“, na domácí úkoly se „kašlalo“ a já a moje spolužačky jsme trávily čas „drbáním“ o tom kdo chodí s kým, kam a jak. Ach to bezstarostné mládí. O přestávkách se pak chodilo kouřit za školu (čehož jsem se naštěstí neúčastnila), kluci si trénovali mušku a fyzickou výdrž házením mokré houby po ostatních, ba někdy i mandarinky, která nejednou zničila mé nové tričko či mikinu; honili se po chodbách, rovněž „drbali“, zakládali „plísňové“ farmy ve skříních kam nahromadili nesnědené svačiny a tajili to před učiteli a jejich ženskými kolegyněmi. Přestávky, to byl život! Během hodin každý z nás umíral. Ale řekněte mi, kolik z nich by mohlo být zaujato například zkoumáním výše zvýšených exemplářů plísně při hodinách biologie? Možná jsme tímto způsobem ubíjení zájmu o tématiku přišli o mnoho nových Mendelů a Nobelů. Možná jsme přišli o objevitele nových živočišných druhů, léku na rakoviny, či snad i vynálezce funkčního perpetuum mobile.
Rada mnoha laiků, mezi nimi i má, zní: Podporujte teenagery v jejich aktivitách, nenadávejte jim, protože „už zase sedí u toho počítače“, nebo „už zase tráví dvě hodiny v koupelně“, či „už zase poslouchá ten kravál a příšerně si u toho zpívá“, anebo že „už se zase předvádí a dělá mi ostudu“. Třeba právě u vás doma sedí ten příští Bill Gates, který přinese do vašeho rodu bohatství a slávu; třeba právě vaše dcera je příští maskérka Hollywoodských hvězd, která založí úspěšnou kosmetickou firmu; a že vaše dítě příšerně zpívá? Vězte, že žádný učený z nebe nespadl a možná jednou budete videoklipy vaší dcery nebo syna sledovat v televizi, pyšnit se tím před vašimi přáteli, nebo se na své děti půjdete podívat třeba i do opery, kdo ví, kde vězí ta příští Maria Callas nebo Luciano Pavarotti? Kdo ví, jestli vaše děti nebudou Hollywoodskými hvězdami? Otázkou zůstává: jak je přinutit činnosti.