Úvahy /

Jak pracovat s dětmi a mladistvými pod vlivem drog

Proč jsem si vybrala toto téma? Asi proto, že jako střední školu mám vystudovanou zdravotnickou školu a již od této doby mě téma návykových látek zajímá.
Pořád jsem si kladla otázku, co vede ty mladé lidi k tomu, aby začali nějakou takovou látku užívat. Ale pak jsem si uvědomila, že snad vlastně neznám člověka, který by neužíval návykovou látku. Protože, jak určitě všichni víme, tak mezi návykové látky patří i užívání alkoholu, cigaret nebo např. kávy. Ale to jsou drogy, které jsou společensky tolerované. Ale pak máme drogy společensky netolerované, které nám daleko více ohrožují život, než ty předešlé, jako je například heroin, kokain, LSD, apod. počínaje marihuanou, kvůli které se neustále táhnou pře, jestli ji zlegalizovat nebo ne. Bylo by to dobře? Nebo špatně? Co by nám to přineslo? Mohou se mnozí ptát.
A proč jsem si tedy vybrala toto téma pro absolvování workshopu? Měla jsem takovou představu, že se zde dozvím, jak se chovat k lidem, kteří jsou pod vlivem drog, jak se chovají, nebo můžou chovat oni, jak je můžu poznat, i přesto, že je tohle velice individuální záležitost.
Myslela jsem si, že zde vystoupí pár jedinců, kteří se s touto problematikou již setkali, a to buď osobně, tzv.“na vlastní kůži“ nebo z blízkého okolí. Zajímalo by mě, co si oni myslí o drogách, co je přimělo k tomu, aby je začali užívat, takový ten prvotní impuls, jestli to bylo proto, že je přemluvila parta kamarádů, nebo z velkého přebytku volného času nebo cokoliv jiného, ale také to, kde vzali přiměřený finanční pomoc k tomu, aby si látku mohli koupit nebo kde a jak se k ní dostali. Také bych se ráda dozvěděla to, jestli se rozhodli léčit a jak to probíhalo a zda se závislosti zbavili nebo ne, jak to vzala jejich rodina, zda jim pomohla tohle období přenést nebo jej/ji hodili „přes palubu“ a nechali je v problému se topit sami. Protože si myslím a již z vlastní zkušenosti vím, i když se, naštěstí, netýká drog, že pokud vám nepomůže rodina, tak nikdo. V dnešní době jsme jeden druhému jakoby na obtíž, jedeme ve své vlastní koleji a nehledíme nalevo a napravo, což mi přijde hodně sobecké, ale nedá se nic dělat. Život je dnes již takový.
Ale co se mi na tomto workshopu líbilo, bylo to, že se nás pan Procházka snažil donutit se zamyslel na tím, jak tito lidé mohou myslet. Došla jsem pak k závěru, že pokud sama nebudu chtít, mám trochu rozum a představu o svém životě, o tom, co bych chtěla dělat a dokázat, tak nesmím sejít na špatnou cestu, do slepé uličky. A vždy je lepší mít i názor někoho nezaujatého do problému, protože to kolikrát vidí lépe, než my sami nebo lidé z blízkého okolí. A měla bych snad ještě jednu radu, se kterou mám výborné zkušenosti a to je ta, že pokud si s něčím nevíme rady, zeptejme se malých dětí, pokud máme tu možnost. Oni náš svět vidí tak trochu jinak, vidí ho lépe, růžověji a proto, že jsou to děti, tak se tolik nehlídají, co říkají a prostě řeknou, co si myslí. A někdy je dobré jim dát za pravdu a poslechnout.
A nakonec bych přidala jedno malé přání: Aby si všichni lidé, co uvažují o tom, začít užívat jakoukoliv drogu hodně rozmysleli, co dělají. Někdy už je velmi pozdě si něco uvědomovat a snažit se to vrátit zpátky. Protože nikdy už nic nebude tak, jak to bylo dřív. Podle mého názoru není nikdy pozdě na to, s něčím novým začít, ale také skončit…
Best Replica Watches