Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: V hlavní roli: umění

gümüş yüzük

seznam všech úvah

ÚVAHA: V hlavní roli umění

Kdybychom vyhlásili anketu o to, jakou roli hraje umění v dnešním světě. Troufám si tvrdit, že na odpověď: HLAVNÍ bychom si mohli nechat zajít chuť. V téhle imaginární anketě dle mého přisuzují hlavní roli umění pouze samotní umělci. Myslím si, a to se nepovažuju za žádného pesimistu, že dnes je do krás umění zasvěcena pouze malá skupinka ,,vyvolených“, zatímco většinová společnost s uměním příliš zkušeností nemá a tudíž by se mohlo zdát, že ani o nějaké další zasvěcování nestojí. Vím, že nemůžeme takhle vzít a prostě a jednoduše roztřídit lidi na dvě skupiny: znalců umění a uměleckých barbarů. Přesto se mi zdá, že se všeobecně rozšířil názor, který můžeme shrnout slovy: ,,Dej mi s tím pokoj, já se v tom nevyznám.“ Slovem ,,tom“ rozumějme obraz, báseň, nekomerční film…prostě cokoli co si jen dokážete představit pod tímto pojem, pojmem umění.

V každé správné úvaze by mělo alespoň jednou zaznít ,,proč“ a teď mi připadá, že je na něj ta správná chvíle. Když už jsem si vymyslela imaginární anketu, vymyslela jsme na ní odpovědi, musím si vymyslet i zdůvodnění, byť by mělo být pouze domnělé. 1. důvod, který mě napadá je doba. Trend velí spotřebovávat, to co propaguje reklama, čili na vrchní příčce žebříčku stojí materiální hodnoty. Abychom je mohli mít, musíme si najít dobře placenou práci, čili většinou nejsme umělci. Máme-li dobře placenou práci, většinou je také vyčerpávající. A přijdeme-li z takové práce domů, pokud nám to přesčasy dovolí, většinou už nemáme sílu sáhnout po umění, které jistě může být velmi povznášející, avšak na druhou stranu od nás vyžaduje jistou dávku účasti. Kdežto taký film, ve kterém Šeherezáda prolévá potoky slz, Omur ji horoucně ujišťuje o své nehynoucí lásce a bílí koně vlajícími hřívami běhají po pláži při západu slunce, žádnou účast nevyžaduje. Člověk z člověka se tak nestává nic jiného než pasivní divák, doma v obýváku, ale i venku, v životě.

Po těchhle pár větách je ale jasné, že na vině budeme asi tak trochu my sami, naše lenost a ta je platná v jakékoli době, nejen v té naší, kterou jsem si zvykli nazývat konzumní. A proto klobouk dolů před těmi, kteří si dají tu práci, a podívá se na obraz, báseň, či cokoli jiného, nepředpojatýma očima. Vzdají se svého argumentu: ,,Já se v tom nevyznám.“ A jsou ochotni zkusit něco nového, někdy ne zrovna snadno přístupného, umění.
Na workshopu V hlavní roli umění jsme se o takový pohled pokoušeli. Zvlášť se mi líbila aktivita, kdy jsme měli mezi sebou komunikovat pouze pomocí barev a tvarů. A i když jsem byla zpočátku z tohohle úkolu rozpačitá, na konci jsem si díky komentáři všech zúčastněných uvědomila přínos téhle aktivity. Uvědomění si, že ať už jsme výtvarně poučení, či nikoli, dokážeme intuitivně přisoudit každému tvaru, každé barvě její význam. Takovéto cvičení lze pak výborně použít jako klíč k výkladu abstraktního umění. Byla jsem ráda za tohle příjemně a pro mě i plodně strávené odpoledne. A všem kdo by mi namítali: ,,Já umění nerozumím.“ Bych podobný zážitek doporučila absolvovat. Je to zase jeden z krůčků jak nebýt pasivním divákem. A v tomto případě i malý krůček znamená hodně.