Psychologická první pomoc

Co mám čekat od psychologické první pomoci? Bude mi to k něčemu? Využiji ji v praxi? Pomůže snad i mně? Co když tomu nebudu rozumět? Takové a podobné myšlenky mi běhaly v hlavě, než jsem se vydala na Sluňákov. Navíc mi bylo trochu nepříjemné, že nevím o nikom známém, kdo by se tam vydal taky.
Prostředí jsem neznala, jen z doslechu – a slyšela jsem spíš negativní zvěsti. Jaké bylo mé překvapení, když jsme se sešli – normální a pohodoví lidé – v příjemném prostředí! Jak se tady někomu může nelíbit? Vždyť je tu nádherně! Téma ke Sluňákovu taky sedělo. Paní, které nás oba dny vedly, rozuměly svému povolání a neváhaly předat nám co nejvíc vědomostí a dovedností.
Zkoušeli jsme různé modelové situace, které by mohly nastat. Překvapilo mě, že když za mnou někdo přijde s tím, že má trápení, neměla bych mu radit. Myslela jsem, že se to od člověka očekává, že poradí a vymyslí, co by se dalo dělat. Tak to funguje u přátel, ale třeba u žáků bychom se měli zachovat jinak. Je to těžké, neradit, nechat si svůj názor pro sebe. A také není snadné vymyslet správné otázky, zvolit vhodná slova, kterými nasměřujeme druhého tak, aby na řešení přišel sám. Beztak ten, kdo naslouchá a klade otázky, promítne do rozhovoru něco vlastního, protože uvažuje, jak by jednal sám, na co by myslel apod. Objektivita je v tomto ohledu přímo nelehká. Krizoví interventi se dostávají do nezáviděníhodných situací…
Zajímavé bylo rozdělení rolí při předstírané evakuaci. V první chvíli nikdo nevěděl, co má dělat, co mají ostatní napsané na papíře. Když jsme pochopili, že se máme vžít do určené role a dostat se co nejdříve z budovy, nastal tak trochu chaos. Ti, kteří byli tzv. běžní občané, se sebrali a odešli k východu. Většinou nás ani nenapadlo, že bychom se měli někoho zeptat, zda nepotřebuje pomoc. Mě samotnou to poté překvapilo. Nepřemýšleli jsme nad situací, jen jsme šli ven, jak nám bylo nařízeno. Projevila se tak jakási bezohlednost a sobeckost. Je fakt, že kdyby se to skutečně stalo, asi bychom se ohlíželi po svých blízkých a také by se projevila větší panika.
Tato víkendová akce byla zatím to nejlepší, čeho jsem se díky PVP účastnila. Rozhodně jsme dostali spoustu podnětů k přemýšlení. Co se nám někdy zdá samozřejmé, v jisté situaci může být náročné. Člověk, který pracuje s lidmi, čili především pomáhající profese, by měl být empatický, umět naslouchat a mít dostatek trpělivosti. A vůbec každý by si měl uvědomit, že pomoct někomu je přirozené. Nikdy nevíme, kdy se ocitneme v situaci, kdy se budeme potřebovat vypovídat a oceníme blízkost druhého.