zpět na detail: Desatero učitele
Desatero učitele
Ve čtvrtek 22.března jsem se zúčastnila workshopu s názvem Desatero učitele. Lektorkami byly dvě příjemné paní s dlouholetou praxí v oboru učitelství na druhém stupni ZŠ. Už od první minuty, kdy jsme měli přivítat tyto paní učitelky pozdravem ve stoje, jsem si opět připadala jako na základní škole. Vybavily se mi hezké i ty méně příjemné vzpomínky.
Lektorky nám začaly vyprávět zážitky z jejich povolání. Z jejich povídání vyplynulo, že si myslí, že zastávají přísnější názory na průběh vyučování a v přístupu k dětem. Když vše srovnám s mými zkušenostmi ze ZŠ, jejich přístup je dosti benevolentní, to je ovšem věc názoru. Učitelé na ZŠ na nás byli dost přísní, ale už v době, kdy jsem tuto ZŠ navštěvovala, jsem si byla vědoma toho, že jejich přístup je adekvátní a hodně nám toho přinese do života. Dokázali si sjednat pořádek, aniž by na nás museli křičet. Ve třídě si nikdo nedovolil ani pošeptat jediné slovo. Když jsem potom přestoupila na gymnázium, nedokázala jsem pochopit, jak si někdo může dovolit v hodině mluvit a učitel ho kolikrát ani nenapomene.
Dále mě až zarazilo jejich vnímání vztahu žáků k učitelům. Z jejich výkladu vyplynulo, že žáci chodí do školy jen proto, aby lezli učitelům na nervy, aby zkoušeli, co učitel snese a pak si z něj dělali legraci. Jako by jejich celodenní zájem bylo jen učitele co nejvíce znemožnit a zastrašit, což si nemyslím. Relativně nedávno jsem také navštěvovala ZŠ a myslím si, že 99% dětí zajímají nejdříve spolužáci, kamarádi a pak teprve to, jestli by nebylo dobré učiteli právě dnes zkazit náladu. Určitě záleží také na konkrétní škole a třídě, ale v průměru věřím, že se tato skutečnost až tak nezměnila.
Jinak musím dodat, že povídání bylo velice zajímavé a zážitky z učitelského prostředí mnohdy až legrační. Obecně to ale můj názor na profesi učitele a přístup k ní nezměnilo.
Jako takové motto tohoto setkání bych použila slova jedné z přednášejících: „Chválit, chválit a chválit.“ Je to určitě hezké, když je žák od učitele pochválen. Lektorky zdůrazňovaly, že vždy se najde něco, za co můžeme žáka pochválit. Jenom se obávám, aby to časem neztrácelo na významu. Přece jenom každé dítě je soutěživé a více si váží toho, když je pochváleno jednou za čas. Když však učitel pochválí za den 30 dětí, ztrácí to podle mě na významu. Je však pravda, že musí být pochváleni i méně nadaní žáci a to nejen pro dobrý pocit, ale také pro další motivaci k učení a práci.
Paní učitelky nám také prozradily některé své rituály, které používají při vyučování. Nejdůležitější je prý už vstup do třídy. Podle úvodu se odvíjí i zbytek vyučovací hodiny. Učitel by měl přijít rázným krokem, postavit se před tabuli a pozdravit. Mnohdy jsou prý pro udržení pozornosti žáků důležitější gesta než slova. Výhodou je také to, že učitel nemusí křičet a šetří si tak hlas, což bude konkrétně pro mě obzvlášť důležité.
Tento workshop byl velice zajímavý a doporučila bych ho nejen budoucím učitelům, ale i těm, kteří se nechystají vykonávat profesi učitele. Svým způsobem by byl vhodný i pro rodiče, aby si uvědomili, že to, co jim jejich děti doma vyprávějí, nemusí být vždy pravda.
Odnesla jsem si několik rad, jak si ve třídě zajistit jak respekt a vhodné prostředí k vyučování, tak náklonnost žáků a jejich chuť k práci.