Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Celodenní exkurze do Lesní školky, část I

seznam všech úvah

Celodenní exkurze do Lesní školky

Při návštěvě Lesní školky v Podolí u Bouzova, které jsem se před časem díky projektu PVP zúčastnila společně s olomouckou waldorfskou mateřskou školou, jsem si znovu uvědomila, v jak podivné době to dnes žijeme a vychováváme děti.
Když jsem sledovala, s jakou radostí děti běhají a skotačí po louce, prolézají větvemi padlého stromu a jsou u vytržení z kohouta a koček na dvorku Lesní školky, uvědomila jsem si, jak je to vlastně všechno paradoxní. Mám tím na mysli především to, že ještě před několika málo lety jsme měli poněkud jiný vztah k přírodě. Tehdy se ještě lidé chodili koupat v poměrně čistých rybnících, spát pod širým nebem, nebáli se zeleniny a ovoce v obchodech, nekupovali vakuované náhražky masa a další „chutné směsice éček, tuků, cukrů, ochucovadel a konzervantů“. Tenkrát se ještě jezdilo na chaty, na prázdniny za prarodiči, chodilo se do lesa a pracovalo se venku na čistém vzduchu,...
Já vím, spousta lidí to všechno dělá i dnes, ale mám takový pocit, že přes to všechno tyhle činnosti dnes mizí. Já sama jsem ale v takovém světě na vesnici vyrůstala a není to zase tak dávno. Běhala jsem celé dny venku, hrála si na pískovišti, lezla po stromech, patlala se v blátě, skákala do kaluží, brouzdala se v potoce a chytala rybky. V létě jsme s rodiči chodili do lesa na houby, na podzim sklízeli ovoce ze stromů a v zimě celé dny sáňkovali. Dnes, ani ne po dvaceti letech, ale pozoruji děti, které nepoznají rozdíl mezi jehličnatým a listnatým stromem, nevědí, jak krásně na jaře zpívá skřivánek, kdy se seče tráva a kdy sklízí ovoce. Nevědí, kde se bere vejce a jak vlastně vypadá slepice. Neznají koupání se v rybníku a v životě nejspíš neuvidí živého raka. Rodiče jim zakazují i umazat se od bláta, natož pak lézt na strom – co kdyby se jim něco stalo, že? Dokonce i obyčejná procházka parkem jim dělá někdy potíže, protože je hned bolí nožičky. A tak se dostáváme k tomu, že některé děti, převážně z měst, musejí příležitostně vyjíždět do přírody, aby vůbec věděly, jak vypadá, jak voní, jak žije… Není to smutné? Není podivné, že jsme se, jakožto pozorovatelé v Lesní školce, úplně rozplývali nad tím, jak je to pro děti úžasné, přestože výlet do přírody, do lesa, by měl být něco zcela normálního a přirozeného?! Proč raději dětem místo pohádky na DVD neukážeme něco z přírody a od obrazovek je spíš neženeme k pohybu na čerstvém vzduchu?
Osobně si myslím, že ve waldorfských či lesních školkách a dalších podobných zařízeních je velký potenciál zejména v tom smyslu, že na tento paradox dnešní doby pružně reagují – snaží se totiž nadále vychovávat děti s využitím zdravého selského rozumu.