zpět na detail: Jak přimět teenagery k činnosti
Velmi omílanou větou posledních několika let se zejména ve školství stala otázka – jak přimět teenagery k činnosti? Ale já bych tuto otázku rozšířila - jak přimět k činnosti lidi vůbec? A teď, odborníku, raď!
I přes to, že studenti pedagogické fakulty jakožto budoucí učitelé by měli sypat ponaučení nejen z rukávu, ale hlavně z vlastní dosavadní praxe, se na workshop dostavilo velké množství zvědavců s ještě větším očekáváním, aby poté odcházeli zklamáni, že se vytoužené odpovědi nedočkali. Ale copak lze zjednodušit tak obsáhlé téma jako je toto do jednoho workshopu a jedné univerzální odpovědi? Je to stejné, jako bychom chtěli ve vývojové psychologii zkrátit odborný výklad dané věkové kategorie do jedné věty. Puberťáci jsou takoví a makoví, proto je respektujme a buďme trpěliví.
Proč ale máme pořád pocit, že musíme někoho do něčeho nutit? Proč si myslíme, že se dospívající neumí sami zabavit? Protože dělají to, co baví je, ale nám se jejich „zábava“ nezdá dost dobrá? A dobrá pro koho - pro nás nebo pro ně, protože jsme to v našich očích zhodnotili jako nevyhovující, neužitečné, zbytečné? A kdo je tu od toho, aby hodnotil, co je a není dobré a vhodné? Vždyť přece, co je vhodné pro jednoho, nemusí být nutně nejlepší i pro druhého! Všichni to moc dobře známe sami na sobě. Nechali byste si vnutit od vašeho zaměstnavatele dennodenní jízdu na kole do práce a zpět namísto jízdy autem nebo autobusem, jen proto, že vám tvrdí, že je to zdravé? Pravděpodobně láska k bicyklu nezačne na příkaz vašeho šéfa, ale postupně si k tomuto sportu vybudujete vztah. Možná to pro vás bude snazší, když uvidíte, že i kolegyně, soused, manžel nebo kamarádka jezdí na kole. A že když jinou kamarádku nebaví jezdit na kole, jezdí na bruslích. A ještě jiná kamarádka sjíždí řeky na raftu. A ta další je výborná kuchařka, co pokaždé, když se u ní sejdete, má ještě i nové květiny na zahradě. A ten chlápek od vedle, co mu všichni říkají ať zhubne, je machr přes počítače a ten váš už vám taky párkrát zachránil.
Jak tedy docílíme toho, abychom (nejen) teenagery dokázali rozhýbat, nadchnout, probudit v nich touhu po poznání? Chválit, motivovat, být jim vzorem, pozitivní autoritou, podporovat individualitu každého z nich? Pravděpodobně vše, na co si jen z přednášek z psychologie a pedagogiky vzpomeneme. Protože v jednom souhlasím s paní lektorkou – univerzální odpověď neexistuje. Každý si musíme najít vlastní způsob komunikace, máme-li pocit, že ostatním máme co sdělit a zároveň věřit, že je tímto sdělením přimějeme k činnosti.