Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: O čem snívá sv. Kateřina (Pouť obrazem a sochou za starou legendou)

seznam všech úvah

O čem snívá svatá Kateřina

V letním semestru jsem se zúčastnila několika různých workshopů, ale nejvíce mi utkvěl v paměti workshop: O čem snívá svatá Kateřina (Pouť obrazem a sochou za starou legendou), který se konal 26. 4. 2012. Měli jsme se sejít v Arcidiecézním muzeu, kde se workshop konal, nikdy jsem tam nebyla a tak jsem si představovala, že to bude nezáživné. Opak byl ale pravdou a mé obavy byly rozptýleny již po příchodu do muzea, kde nás s úsměvem na tváři uvítal lektor Mgr. Marek Šobáň. Zahrnul nás informacemi o animacích a své práci, abychom věděli, co vše pod záštitou muzea probíhá a následně jsme se stali účastníky animačního programu. Zcela mne to pohltilo a představovala jsem si, jako by mi bylo o pár let méně a snažila se vnímat exponáty dětskýma očima.
Z celého programu, kterého jsme se zúčastnili, mne nejvíce zaujala Haptická výstava. Ptáte se proč? Co je na ní tak zvláštního? Můžete se exponátů dotýkat rukama. Výstava se snaží přiblížit příběh Olomouckého hradu nevidomým a slabozrakým lidem, ale je také určena pro normálně vidící návštěvníky, kteří si mohou vzít klapky na oči a vychutnat si ji jen pomocí hmatu. Líbí se mi, že je zde pamatováno na zrakově postižené lidi. Většina lidí si myslí, že pokud je člověk nevidomý, tak bez pomoci nemůže nic, skoro až, že je nesvéprávný. Toto ovšem není pravda a je to jen stereotypní představa. Zrakově postižení lidé jsou normální lidé, kteří mají různé zájmy. Nechtějí sedět doma a litovat se, proč se to stalo právě jim (někteří ano, je to individuální). Tím že nevidí, pro ně život nekončí. Jen občas potřebují něčí pomoc. V dnešní době existuje spousta pomůcek a organizací, které se jim snaží pomáhat, aby mohli žít kvalitní život, a tak se i oni mohou vydat na prohlídku muzea.
Velmi mě tato výstava zaujala a myslím si, že by takových haptických výstav či programů pro zrakově postižené mělo být více (i v jiných městech). Akorát bych zde upravila přístup k exponátům, kde chybí navigační pásy. Tím mají zrakově postižení lidé těžší orientaci v prostoru a bez průvodce se zde neobejdou.
Mají vůbec animační programy smysl? Stojí vynaložené úsilí na jejich vytvoření za to, aby je někdo ocenil? Já si myslím, že určitě ano. Nejde jen o to si něco prohlížet očima, přečíst si informace u exponátu či poslouchat výklad, ale pomocí různých her se člověk může mnohem více sžít s vystavenými exponáty. A pokud narazíte na takového skvělého lektora, jako jsme měli my, tak si odnesete domů hluboký zážitek.