Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Rytmus, zpěv a tanec pro rozvoj a harmonizaci osobnosti

seznam všech úvah

ÚVAHA: Rytmus, zpěv a tanec pro rozvoj a harmonizaci osobnosti

Je neděle večer a já únavou padám do křesla. Padám však únavou velmi příjemnou, protože jsem zrovna přijela z Olomouce, konkrétně tedy ze Sluňákova, kde jsem měla možnost prožít zajímavý víkend.

Když jsem v sobotu ráno vstoupila do útulné učebny, trochu mě vykolejil pohled na lektory. I když jsem v celé místnosti nikoho neznala, bylo mi hned jasné, kdo nás bude víkendem provázet. V čele místnosti totiž seděl manželský pár s modrými batikovanými tričky a nebeským úsměvem od ucha k uchu. „Ájé,“ řekla jsem si. „Teď nám tu budou několik hodin povídat o tom, jak příroda trpí a máme se mít všichni rádi.“ S čímž samozřejmě souhlasím, jenže už nemám sílu to slyšet znovu a znovu. Později se ukázalo, že jsem nebyla tak daleko od pravdy, ale vše bylo podáno nenásilnou, dá se říct až laskavou formou.

Na tento víkend jsem se hrozně těšila. Ale zároveň se ho trochu obávala. Vždycky jsem se řadila spíš k těm „přírodním“ lidem. Ještě na gymplu jsme s přáteli často vysedávali v parku, nosili vysavované kalhoty, korálky ve vlasech a pokud jsme se nesnažili hrát na djembe nebo nekouřili vodní dýmku, navzájem jsme si pletli dready a bavili se o tom, že dnešní společnost nestojí za nic, všude je komerce a konzum. Jaké to byly krásné časy! Pak jsem se přestěhovala z mého rodného městečka do Olomouce, poznala nové lidi, nový způsob studia a myšlenky na spásu světa mi pokradmu vyprchaly z hlavy. Najednou se přistihnu, jak stojím před zrcadlem a rychle se rozhoduji, jestli si k hnědé sukni vzít spíš žlutou nebo zelenou halenku a pádím do školy a do práce a do knihovny a pak na nákupy… a už ani nevím, kdy naposledy jsem měla možnost si trochu zatančit.

Náplň víkendového workshopu mi vyšla maximálně vstříc. Nádherně jsem se uvolnila, rozvlnila tělo, zazpívala si, vyzkoušela různé hudební nástroje. A cítím se líp. I když musím přiznat, že jsem sama sebe trochu nepříjemně překvapila. S hudbou jsem nikdy neměla problémy. Vždyť jsem přece tolik let hrála na klavír, chodila zpívat do sboru. Ale jak jsem tyto schopnosti dlouho nepoužívala, s hrůzou jsem zjistila, že na bubínek nějak nemůžu chytit rytmus a při pokusu o zpěv vyluzuji jen skřípavé zvuky.

Proboha, copak už jsem nadobro ztracená mezi lidmi, které jsem vždy tak odsuzovala, pohrdala jimi? Měla bych se častěji zvednout od počítače a třeba si alespoň zazpívat s rádiem. Nebo si vyrobím z nějaké trubky didžeridu.
Je třeba se bránit současnému uspěchanému a přetechnizovanému stylu života. Ale všeho s mírou. Člověk přece zase musí umět žít ve své době. Manželé Kratochvílovi s pýchou vyprávěli, jak doma nemají televizi a nepoužívají mobily. Klobouk dolů, zní to báječně. Ale ruku na srdce, trochu mi bylo líto jejich dětí. Copak by si asi zvolily ony, kdyby měly šanci? Jsou takhle šťastné, nebo jsou mimo bezpečí domova trochu ztracené a spolužáci se jim smějí?