Před chvílí jsem se vrátila z víkendové akce s názvem: „Pojďme, budeme hrát divadlo!“
a rozhodla jsem se napsat následující řádky hned, dokud ze mě nevyprchá nadšení a dětská radost. Ještě včera ráno jsem pociťovala mírné obavy z toho, co mě čeká, protože hraní
před zraky cizích lidí je pro mě obtížná záležitost. Stydím se. Po několika seznamovacích hrách jsem si však již byla jistá, že v tomto kolektivu se stydět nemusím a že se tam sešla „správná parta“. Díky instruktorem velmi dobře voleným hrám se pomalu rozpouštělo napětí, začali jsme se sbližovat a hledat si jeden k druhému cestu. Netrvalo dlouho a situace připomínala dětské hřiště, kde si neposkvrněné duše hrají a nadšeně dovádějí. I pan Rychetský byl velmi příjemný a uměl zaujmout svých slovem. Název hry „Rychlá prdel“ a podobné občasné výrazy ve mně ve vztahu k němu prolomily zbývající ledy, protože nabořil hranice autority. Díky neustále se střídajícím aktivitám čas rychle utíkal, sotva jsme stačili vytrávit,
už jsme zase dostávali další svačinu do ruky, kávu nebo talíř plný vynikajícího jídla.
I prostředí a budova, ve které jsme byli, dotvářeli příjemnou atmosféru. Hráli jsme si
na slepce, na bombardér, na stíhačku, na malíře, na autíčka, na kompot, na vodiče. Mnohokrát za tento víkend jsem se musela proměnit v něco nového, dosud nepoznaného. Hry byly velmi kreativní, nápadité, stmelující, ale i na zamyšlení. Získali jsme díky nim velmi obsáhlou baterii činností a nápadů pro vedení dětského kolektivu, ale i dospělých a stárnoucích lidí. Vždy jsme si říkali, jak je možné jednotlivé aktivity dál rozvíjet. Během dnešního, druhého, dne jsme přičichli k divadlu. Naši noví přátelé si pro nás připravili okouzlující hru, která
za doprovodu hudby vyjadřovala běh lidského života, od narození malého človíčka až po smrt staré ženy. Bylo to jednoduché a přesto dech beroucí, celkovou atmosféru jednotlivých životních období dotvářela hudba a „tančící čas“ Kačka. A když už o ní mluvím,
abych nezapomněla. Díky tomuto víkendu se mi podařilo nalézt to dobré v lidech, které mám kolem sebe a vytvořit si k nim bližší vztah. Člověk má šanci vidět to, co mu během přednášek o spolužácích zůstává skryto.
Nejlepší hra spojená s divadlem byla nakonec, měli jsme poslouchat píseň od známé skupiny The Doors a přitom voskovkami na papír zachycovat pocity, které v nás vyvolává. Potom jsme obrázky rozložili po třídě a pan instruktor z nich, údajně podle práce s barvou, udělal dvojice. Autoři obrázků tedy vytvořili dvojice a potom emoce ze stejné písně zachycovaly při jejím opětovném poslechu znovu na papír, tentokrát společně. Z těchto společných prací vzešly abstraktní obrázky, které pan Rychetský dal po trojicích dohromady, jejich autoři se sešli a měli vytvořit pět statických obrazů, pět částí určitého příběhu. My jsme si upletly věnce z pampelišek, rozpustily si vlasy a přehrávaly šťastnou, uvolněnou hippie mládež. V tom ale přišli odpůrci anarchie a se zbraněmi v rukách nás dovlekli do psychiatrické léčebny. Tam bohužel atmosféra léčebny pohltila naše svobodomyslné duše. Touto aktivitou jsme pochopili, že divadlo se dá realizovat z čehokoli a že k němu není takřka nic potřeba, stačí nápad a prožitek.