Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Jak přimět teenagery k činnosti

seznam všech úvah

Jak přimět teenagery k činnosti

Za svůj žákovský a studentský život jsem se setkala s mnoha učiteli a každý byl jiný a osobitý. Někteří svým přístupem sklidili kýžené ovoce v podobě žáky nabytých vědomostí a osobitým vztahem s nimi, jiní spíše naopak. Buď si nezískali přízeň žáků, nebo naopak neměli dostatek sil, aby nám žákům a studentům předali dostatek potřebných informací. Jak tedy být tím dobrým učitelem, ke kterému žáci chovají respekt a zároveň ho mají rádi? Řešení této otázky se budu snažit nalézt v následujících několika odstavcích.
Domnívám se, že klíčový je v tomto případě právě respekt žáků k osobnosti učitele. Tento respekt by měl učitel již od první vyučovací hodiny neustále systematicky budovat. Žáci by měli vědět, nebo alespoň mít ten pocit, že před nimi stojí vyrovnaná osobnost a autorita. Na druhé straně je velmi důležité, aby učitel zůstával pro žáky jakýmsi partnerem, kterému by se případně nebáli se svěřit. Otázkou praxe, myslím zůstává to, jakým způsobem a do jaké míry je respekt a tuto autoritu vhodné budovat. Osobně jsem poznala jednu paní profesorku na gymnáziu, která svou autoritu budovala natolik okázale, že se studenti na její hodiny báli chodit a měli kvůli nim psychosomatické potíže. Křik, slovní ponižování a pětky rozdané z rozmaru nebo z antipatie vůči některým studentům nebyly výjimkou. Nicméně je třeba podotknout, že svou látku žáky touto drastickou naučila velmi dobře, nicméně za jakou cenu…
V úvodu jsem již zmínila, že učitel by si měl s žáky budovat osobní vztah. Tento vztah mu později umožní řešit problémy, které s žáky nastanou, mnohem efektivněji a lépe. Je to i z toho důvodu, že partnerství s žáky umožní učiteli vhled do kolektivu třídy a jejího vnitřního prostředí a vztahů, které by mu jinak mohly zůstat utajeny. Opět zde, podle mého názoru, platí zlaté pravidlo, že nic se nemá přehánět. Z doslechu znám případ mladé středoškolské učitelky, která se s žáky přátelila natolik, že si je vodila k sobě domů. Myslím, že tím došlo k absolutní ztrátě její autority před svými studenty, kteří ji poté považovali spíše za kamarádku než učitelku.
Myslím si, že je potřeba nalézt určitou rovnováhu mezi autoritou a kamarádským přístupem. Otázkou praxe je podle mě zvládnutí metod, jakými svoji autoritu budovat. Můžeme přečíst praktickou literaturu, vzít si ponaučení z období svých vlastních žákovských a studentských let, zeptat se zkušených kolegů, ale zbytek už je na nás samých. Jen my sami budeme jednou stát před třídou plnou „rozjivených puberťáků“ nebo před bandou středoškoláků, kteří jsou jenom o málo mladší než my sami a kteří nás „mají na háku“. Postavit se před tyto třídy je s trochou nadsázky otázkou života a smrti a otázkou zachování si duševního zdraví. Závěrem bych nám, budoucím učitelům, přála, abychom si vždycky dokázali poradit v těžkých situacích a abychom si učitelské povolání oblíbili, aby nás učitelské povolání naplňovalo a abychom i přes veškeré obtíže dokázali ocenit jeho krásu.