Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Pojďte, budeme hrát divadlo!

seznam všech úvah

POJĎTE, BUDEME HRÁT DIVADLO

Víkend 5. - 6. května 2012 na Sluňákově se může zapsat do webu „PVP“ jako vydařený a to z pohledu akce, která v něm proběhla.
I když před příjezdem lektora-režiséra (Saši) panovala ponurá atmosféra zúčastněných studentů očekávajících, co se bude dít v průběhu několika hodin rozdělených do dvou dní. Některým leželo na srdci spousta otázek, např. Kdo ví, jak se to divadlo bude hrát? Budu i já hlavní představitel/ka? Budu si muset zapamatovat texty? Co se bude hrát? Takových a mnoho dalších se dle mého názoru vytvářelo, jenž málokdo mohl čekat to, co se opravdu dělo.
Po příjezdu Saši, mi přišlo, že on sám přesně nevěděl, co má říkat, a jak se k nám zachovat. Podle mě z něj byla cítit malinko nervozita, ale daleko větší panovala ve studentech, kteří nevěděli co čekat, vždyť už při představě názvu víkendovky: „Pojďte, budeme hrát divadlo“ se možná mnozí zalekli, přiznám se i já se ze začátku necítil úplně ve své kůži. Avšak během několika málo minut opadal veškerý stres ze všech zúčastněných. Ptáte se proč? Po představení se sobě samým jsme začali hrát dle Sašova scénáře hry a soutěže, jenž nám pomohli dostat ze sebe syndrom ostychu a myslím si, že skupina 30 studentů se stoprocentně bavila a bylo to znát. Tyto všestranné tipy různých her a soutěží, které byly všem zúčastněným poskytnuty se určitě ujmou. Některé z nich určitě, nejen pro jejich budoucí zaměření, pokud se budou využívat třeba v pedagogické činnosti a pracovat s dětmi, ale klidně bych určitou část z nich uplatnil pro navození atmosféry třeba mezi přáteli nebo na nějaké akci či jiných shromážděních. Uvidíte a pocítíte, že se dotyční nudit nebudou;-).
A tím se navozuje otázka, mají něco tyto hry společného s divadlem? Vždyť divadlo je o něčem jiném, o vzájemném porozumění a samotném představení a skloubení všech postav do určitého celku… Samozřejmě, že mají, byly taky sestrojeny samotným režisérem, od těch společensko-poznávacích, improvizačně zapojujících, až po samotné představení, které v našem případě bylo pouze pantomimické. Kdybych měl jmenovat a vysvětlovat veškerá cvičení a hry, které proběhly, tak by mi nestačila jen tato A4. Saša nám zkrátka otevřel oči do světa divadla, popisoval nám např. různé odlišnosti pohádek určitých zemí. Říkáte si, že je pohádka jako pohádka? Není tomu tak, člověk by se divil, ale ty národní tradice a povahy lidí žijících v různých zemích se prolínají i do pohádek. Např. srbské pohádky se mohou pro děti mnohdy stávat noční můrou, jsou hodně až krvelačné, zato anglické zase upřednostňují tzv. „suchý smích“ a podobně. Ale to jsem teď odbočil. Těchto přínosů, příběhů a zážitku bylo řečeno daleko více a určitě bychom i stihli sehrát nějaké malé představeníčko, kdybychom ovšem nebyli omezeni časem, který mnohdy ubíhal jak voda a já se jen divil, kolik že mi to ukazují ručičky na hodinkách. Neměl jsem ani tušení, že se mi na konci této víkendovky nebude chtít odjíždět domů. Rád na tento víkend budu vzpomínat a myslím, že i nafocené fotografie mi budou nápomocny ke vzpomínkám. Poděkování patří panu Alexandru Rycheckému (Sašovi), jenž nám ukázal cestu do světa divadel.