Pojďte, budeme hrát divadlo

5. – 6. 5. 2012 je datum, které si pamatovat nebudu. Ale na co nikdy nezapomenu je obsah tohoto víkendu. Zúčastnila jsem se totiž víkendové akce s názvem: Pojďte budeme hrát divadlo.
Na Sluňákov jsem jela s určitými přesnými představami. Protože studuji obor Učitelství 1. stupně ZŠ mylně jsem se domnívala, že nás o víkendu naučí jak pracovat s malými dětmi při přípravě divadelního představení, jak rozdělit role, jak vlastně postupovat…
Ovšem nachystaný blok a tužku jsem ani nevytáhla, rovnou jsme se totiž vrhli na hraní. Už vzájemné představování mne zaujalo. Každý z nás měl říct své jméno a něco výstižného ke své osobě. Takže hned po prvním kole jsem si spoustu účastníků pamatovala. I když ne jménem. Ale spíš: to je ta, co má ráda pivo; ten, co měří 170cm; ta, co má na tričku mickymause a tak podobně.
Z počátku jsem cítila i mírné obavy: Jak nás, tři studentky dálkového studia, přijmou mezi sebe mladí studenti, kteří by s troškou nadsázky mohli být našimi dětmi? Tyto obavy umocnilo ještě pár příchozích, kteří na sebe halekali ahóój a směrem k nám vyslali způsobně: dobrý den. To už mne polévalo horko.
Naštěstí tyto pocity po zahájení netrvaly ani 5 minut. Saša, náš skvělý víkendový průvodce a učitel, nás všechny vtáhl do různých seznamovacích her tak nenásilně a přirozeně, že já osobně jsme měla brzy pocit, že některé z účastníků znám již léta a nějaký věkový rozdíl jsem si pak už vůbec nepřipouštěla.
Nebudu vyjmenovávat tu spoustu zajímavých her, které nás Saša naučil, a které jsme si nadšeně vyzkoušeli. Jen popíšu svůj pocit na sklonku prvního dne. Cítila jsem příjemnou únavu, která se mísila s přáním ať ten dnešní den nekončí a zároveň jsem obdivovala Sašu jak byl stále ještě plný energie a dál a dál si s námi hrál.
V neděli ráno jsem nemohla ani dospat, jak jsem se těšila co se bude dít dál. Hned ráno jsme se stali diváky. Část našich nových přátel, kteří na Sluňákově zůstávali ještě večer udělali se Sašou kus zajímavé práce a překvapili nás krásnou hrou. Za doprovodu zajímavé hudby vyjadřovali běh života od narození až po stáří a smrt. Vypadalo to velmi jednoduše, ale mělo to tak silnou atmosféru, že já osobně jsem měla po těle husí kůži.
No a závěr byl asi nejsilnější. Obsahoval pro mne směs všeho. Obavy, emoce, spolupráci, exibici, dobrý pocit, pohodu, přátelství…
Neumím kreslit a tudíž nerada kreslím. Takže když Saša řekl vzít si voskovky a výkres, zachvátila mne panika. Proč to musím dělat? Já nechci kreslit!
Ale po chvilce bylo opět všechno jinak. Saša pustil písničku od známé skupiny The Doors, a chtěl po nás jediné. Vyjádřit pomocí barev to, co cítíme při poslechu písně. Nebudete tomu věřit, ale bylo to tak emotivní, že to šlo samo! Až jsem měla na malou chvíli pocit, že umím kreslit .
Tato práce pokračovala dál. Obrázky jsme rozložili po místnosti a Saša z nich podle práce s barvou vytvořil dvojice a my vyjadřovali totéž v náhodně vzniklých dvojicích. Bylo to opět hodně zajímavé.
To však ještě nebylo nic proti tomu, co mělo následovat. Saša opět dal několik výkresů dohromady a vznikly tak početnější skupiny. Měli jsme za úkol vymyslet v těch skupinách příběh, který jsme cítili z písně a vytvořit pět „fotografií“, které náš příběh představí ostatním. Byl to opravdu silný zážitek.
Kolik jsme zvládli za víkend her a jiných aktivit netuším, ale moc se mi líbilo, že jsme si pokaždé řekli jak je možné jednotlivé aktivity dál rozvíjet. Pochopili jsme díky Sašovi, že se dá divadlo realizovat z čehokoliv. Není třeba složitých kulis a kostýmů. Stačí nápad a prožitek.
Na závěr jsem se rozhlížela po účastnících víkendové akce. Nebyl snad nikdo s kým bych během víkendu alespoň nějakou chvíli nespolupracovala a to jsem opravdu ocenila.
Některé z účastníků jsem si oblíbila natolik, že bych si je nejraději odvezla s sebou domů. Tomu se tedy trošku bránili , tak došlo alespoň na vzájemnou výměnu kontaktů.
A když se mně doma zeptali: „Tak co jsi tam teda dělala?“ široce jsem se usmála a řekla jsem:
HRÁLA JSEM SI………..