Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Jak na nápravu poruch učení od 2. stupně ZŠ

seznam všech úvah

Jak na nápravu poruch učení od 2. stupně ZŠ

Dne 22. 3. 2012 jsem se zúčastnila workshopu s názvem Jak na nápravu poruch učení od 2. stupně ZŠ. Tento workshop velice obohatil mé dosavadní znalosti o žácích, kteří trpí poruchami učení jako je např. dyslexie, dysgrafie, dysortografie apod. Výborné lektorky s mnohaletou pedagogickou zkušeností nám názorně předvedly hlavně to, jak se takovýto žák cítí. Dostali jsme hned několik úkolů, např. jsme měli hledat určité informace v textu, který byl rozmazaný a který nám ukazoval, jak dyslektik text vidí. Písmenka mu různě skáčou a splývají mu do sebe. Dále jsme měli také psát diktát opačnou rukou, než tou, na kterou jsme zvyklí. Trvalo to samozřejmě 2x déle a písmenka se nedala přečíst. Do toho nás lektorky poháněly, ať přidáme na tempu, jak je možné, že nestíháme apod. Nenapadl by mě snad lepší způsob, jak ukázat člověku, který netrpí žádnou poruchou učení, jak se takový žák ve třídě cítí. Cítí se méněcenný, neschopný, je nervózní z toho, že nestíhá a může také úplně rezignovat. Hned mě napadaly otázky, jestli vůbec budu schopna takového žáka ve třídě poznat a jak s ním pak budu dále pracovat. Také to, jak budou ostatní děti reagovat, že má někdo úlevy např. v psaní diktátu apod. Je tedy opravdu důležité vysvětlit takovouto situaci i spolužákům žáka s poruchou učení. Není jistě na škodu předložit jim právě takovýto rozmazaný papír s textem, nebo jim dát psát diktát opačnou rukou, aby dokázali pochopit, proč má jejich spolužák či spolužačka nějaké úlevy.
Každý učitel by se tedy měl jistě seznámit se všemi, nebo alespoň s nejčastějšími typy poruch učení, aby byl vůbec schopen takového žáka ve své třídě poznat, ale hlavně, aby s ním dokázal pracovat tak, aby byla spokojenost na obou stranách. Důležitá je určitě i spolupráce s rodiči, ovšem ne vždy je úspěšná. Já osobně vidím právě největší problém v tom, že si někteří rodiče nedokážou a nechtějí připustit, že by mohlo mít jejich dítě nějakou poruchu učení a na doporučení učitele či učitelky, aby navštívili s dítětem pedagogicko-psychologickou poradnu, reagují způsobem, že jejich dítě přeci není žádné „dys“ a že navštívit pedagogicko-psychologickou poradnu je ostuda. Přitom mnozí z těchto rodičů sami nějakou poruchou učení trpí, jelikož poruchy učení bývají často dědičné. A pokud s nimi ve škole neuměl nikdo správně pracovat, mají jistě špatné zkušenosti a negativní postoj k učitelům.
Na druhou stranu se mohou najít i takoví lidé, kteří by mohli poruch učení využívat ve svůj prospěch. Kterým by vyhovovalo, že jsou považováni za žáka s poruchou učení a kterým budou neustále dělány úlevy.
Práce se žáky, kteří trpí nějakou poruchou učení, jistě není snadná. Každý učitel by se měl však snažit o to, aby dítěti práci ve škole co nejvíce zjednodušil, aby dítě nezanevřelo na školu a hlavně, aby úplně nerezignovalo.