Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Komunikace a improvizace jako praktická dovednost pro život

seznam všech úvah

Komunikace a improvizace jako praktická dovednost pro život

Komunikace a improvizace jsou dva pojmy, které spolu velmi úzce souvisí. Byla jsem proto velmi zvědavá, jak paní lektorka jejich úzké spojení využije. Na začátku workshopu byla teoretická část, ve které jsme si říkali, čím vším člověk komunikuje – nejen slovy, ale i svým postojem, výrazem v obličeji atd. Dozvěděli jsme se také, jak je důležité, aby byla komunikace vyvážená a nikoliv jednostranná. S čímž naprosto souhlasím. Mluví-li převážně pouze jeden člověk a ten druhý jen mlčí a poslouchá, anebo dělá, že poslouchá, není něco v pořádku. Pro vyváženou komunikaci a tím i vyvážený a harmonický vztah je potřebné, aby oba lidé měli stejný dostatek prostoru pro komunikaci a sdělení svých zážitků, názorů, pocitů. Důležitost naslouchání nám paní lektorka několikrát zdůrazňovala. Sedět a dělat, že druhého poslouchám, umí každý. Umět ale opravdu vnímat co nám ten druhý říká, tak jednoduché není. Jelikož skrze pouhou teorii, by jí někteří jedinci nemuseli tak úplně věřit, dala nám paní lektorka možnost si to v praxi ihned vyzkoušet. Vytvořili jsme dvojice a vždy jeden měl určený čas mluvit a ten druhý poslouchat. Poté jsme měli interpretovat, co nám ten druhý vlastně sdělil. Bylo zajímavé, že někdo si pamatoval detaily, ale ono jádro povídání ne a naopak. Každý jsme prostě jiný a tudíž nás i zaujme něco jiného. V další fázi workshopu jsme si mohli okusit jak improvizaci, tak komunikaci. Opět jsme se aktivně zapojili, což vnímám jako velké plus. Mít nějaký teoretický náhled na komunikaci je nutné, potom už ale, dle mého názoru, nastupuje praxe, praxe a zase jenom praxe. Jak jinak si osvojíme umění naslouchání než tak, že se o něj budeme pokoušet znovu a znovu? Našim úkolem bylo sehrát scénku, ve které vystupovala prodavačka, pomalý zákazník a zákazník, který velmi spěchá. Na tomto „modelu“ se vystřídalo několik skupinek. Každá skupinka tuto modelovou situaci sehrála jinak. Stejné tomu bylo i v příběhu o nevěře, ke kterému jsme se dostali díky diskuzi ve skupinkách na téma: „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.“ V příběhu o nevěře se nastínila jen určitá linie tohoto příběhu. Jednotlivé skupinky a jejich členové, se pak museli vžít do svých rolí a předvést nám, jak by se příběh mohl vyvíjet dál. Byla jsem vděčná za tuto zkušenost. Mohli jsme si totiž všimnout, jak se nejen při komunikaci, ale právě také při improvizaci projevuje naše osobnost. Když hrálo několik lidí tu stejnou roli vycházející ze stejné situace, nikdy to nebylo totéž. Každý tam přidal trošku sebe sama a svých životních zkušeností, názorů, ale i divadelního umu. Mohu říct, že zvolená forma workshopu se mi velice líbila. Nejdříve stručné a jasné informace o komunikaci a improvizaci a poté již praktická část. Vyzkoušet si věci „na vlastní kůži“ je vždycky přínosné, protože člověk tak získá prožitek, který se nezapomíná.