Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Komunikace a improvizace jako praktická dovednost pro život

seznam všech úvah

Komunikace a improvizace jako praktická dovednost pro život

Je krásné vidět člověka na svém místě a paní Polzerová takovým člověkem bezesporu je. Seminář o komunikaci snad nemohl mít lepšího vedení. Mimo jiné bych chtěla obzvláště vyzdvihnout nápad bleskového seznamování, které v rámci workshopu proběhlo. Podobných akcí více a častěji, prosím!
Každý den mého uspěchaného bytí volám po osobním kontaktu, mezilidské komunikaci i situační improvizaci. Poslední dobou jsem si na sobě samotné několikrát všimla, jak jsem chtěla dát „úpravy - krok zpět“ a ono to nešlo. Bylo to totiž ve zcela skutečném světě kvetoucích stromů a hučících strojů, bylo to mimo náš drahý kyberprostor. A mě, namísto hbité improvizace, napadlo akorát udělat krok zpět. Až jsem se vlastní reakce sama polekala. Asi jsme se příliš naučili spoléhat na věci, které přináší doba. Zvykli jsme si plout, jak rychle řeka velí. Mrzí mě, když vidím, jak snadno se lidé potkávají „on-line“ a jaký problém pak je, setkat se „live“. Totéž platí o komunikaci. Dnešku vládne pohodlí a anonymita.
Tenhle fenomén už je ale oplakaný až až, proto se jím zabývat nechci. Raději se krátce zamyslím, nad komunikací jako schopností či dovedností. Domnívám se, že lidé, kteří dobře ovládají umění komunikovat, dokáží hýbat vlastním světem, namísto aby on cloumal jimi. Alespoň tak si to představuji já. Všichni snad známe ten dobrý pocit, který nám přináší vydařená konverzace, kvalitní výměna názorů nebo „vybruslení“ z nepříjemné situace. A jaké by to teprve bylo, kdyby každá naše komunikace byla úspěšná!?
Nemám teď na mysli jen vyjednávání nebo předávku informací či pokynů, mám na mysli především porozumění na lidské úrovni. Často se totiž stává, že se navzájem posloucháme a přesto neslyšíme. Krásně to formuloval P.F. Druckner, když řekl: „To nejdůležitější v komunikaci je slyšet to, co nebylo řečeno.“ S tím nezbývá než souhlasit. Samotné mi nejčastěji leží na mysli problém mylných interpretací. Někdy jsou lidé neochotní přijímat informace „psané mezi řádky“. Nebo se prostě jenom narodili bez této schopnosti? Často se říká, že právě tady tkví problém komunikace mezi muži a ženami. Sama za sebe musím i s tímto tvrzením souhlasit. Ženy přece mnohdy nepoužívají slova ke všemu, co by chtěly říci, muži ale neumějí rozumět neverbálním zprávám.
V mých (ženských) očích správně dekódovat přijímané sdělení znamená: číst neverbální i verbální komunikaci, rozumět povaze komunikátora i jeho vztahu k tématu, umět si přepočítat míru přidané hodnoty s ohledem na náladu komunikátora, připustit si možnost záměrné deformace sdělení, atd. Pro toto množství úkonů, které v roli komunikanta musím vykonávat, můžu jen výjimečně říci s jistotou, že jsem někomu skutečně porozuměla. A právě tady pramení moje obava z mylných interpretací. Je až příliš jednoduché, poslouchat jiné a přitom naslouchat jen sám sobě. Při výkladu něčího sdělení, přikládáme informacím vlastní konotace a čerpáme z vlastní zkušenosti. Mnohdy nedokážeme vidět věci z jiné strany. V komunikaci je ale nejdůležitější právě to - opustit na chvíli sám sebe a přijmout pohled druhého. Empatie. Asertivita. Altruismus. Skutečný um.
Citlivost a vytrvalost v komunikaci je podle mě taky základem dobrých mezilidských vztahů. Bez komunikace se z přátel stávají kamarádi a z kamarádů „lidé, co jsme znali". Komunikace je tedy zároveň také investicí. Sdílíme-li zážitky a pocity, uděláme-li si čas pro setkání, investujeme do vztahu, do budoucna a potažmo i do sebe sama. Schopnost komunikace je zkrátka k nezaplacení. Jen málo která jiná vlastnost se tak významně podílí na (ne)spokojenosti našeho rodinného, partnerského i společenského života.