Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Celodenní exkurze do Lesní školky, část I

seznam všech úvah

Lesní školka

V rámci projektu Pedagogika v praxi, jsem měla možnost podívat se do Lesní školky v Podolí u Bouzova. Byl to pro mě velký zážitek, protože jsem nikdy na podobném místě nebyla. Když jsem někomu řekla, že jedu do lesní školky, tak na mně trochu nechápavě koukali a ptali se, jestli jsem se dala na ochranu přírody, či něco podobného. V tu chvíli mi až problesklo hlavou, že pod tímto názvem si každý představí něco jiného. Jeden si představí lesní školku plnou malých nasázených stromečků, kterou může potkat cestou lesem, ale jen málokdo si představí malou chaloupku pod lesem, kolem krásné prosluněné louky, spoustu domácích zvířat a mnoho nadšených a rozzářených dětských tváří.
Strávit několik hodin na okraji vesnice pro mě bylo neskutečně obohacující, i když to pro mě není nic nového, protože se snažím trávit v přírodě hodně svého volného času. A hned mě napadla otázka, proč je tento výlet pro děti brán jako jakýsi „nadstandard“, když ještě před pár lety to bylo naprosto normální? Vždyť tomu ještě není tak dávno, kdy jsem byla také dítě, a v přírodě jsem trávila spousty a spousty času. S babičkou jsme jezdily na pole, sázely brambory, mrkev a mnoho jiných plodin. Procházela jsem se s rodiči lesem, sbíraly jsme houby, borůvky, učily mně poznávat stromy a rostliny. V létě jsme se koupali v nějakém rybníce nebo přehradě, která byla čistá, a nemuseli jsme se bát žádné nemoci. V zimě jsme naopak trávili celé hodiny na kopci, kde jsme sáňkovali, koulovali se a stavěli sněhuláky. Prázdniny jsem trávila na vesnici u babičky, která měla slepice, králíky, kočky, psy. Všechno mi to přišlo tak normální a přirozené, a nebyli jsme odkázáni na občasný výlet do přírody se školkou. Přišlo velice smutné, když jsem viděla, že děti pomalu nepoznají základní květiny, a jsou strašně udiveni, když kolem nich proběhne kočka a za plotem kokrhá kohout. Když jsem poslouchala o čem se spolu baví, tak to byly většinou nějaké úžasné nové hračky, počítačové hry nebo pohádky. A když jim byl dán prostor, aby si sami hrály, tak většinou ani nevěděly jak. Jen některé děti reagovaly na to, co kolem nich příroda vytvořila, a bylo poznat, že tyto děti nejsou z města a že se jim rodiče po této stránce věnují. A zde mi vyvstává otázka, jak moc potřebují děti určovat hranice při pobytu v přírodě? Samozřejmě cítím, že je to individuální, ale jak jsem ty děti pozorovala, tak dokážou odhadnout nebezpečí mnohem lépe, než si myslíme. Jen v dnešní době jim není moc dáván prostor, aby se samostatně projevovaly, a jsou pod neustálým dohledem rodičů a učitelů. Ale i na tomto výletě mě mrzelo, že jim paní učitelka neposkytla takovou volnost, jako by si zasloužily, a že to „omezování“ se projevilo i na jejich chování, kdy potom byly podrážděné a nechtěly moc spolupracovat. Chybělo mi z její strany více pochopení a vysvětlování.
Tento výlet ale mi dal mnohé pro můj osobní i profesní život. A to hlavně to, že nechci, aby mé děti byly v přírodě jako „Alenky v říši divů“, ale aby k ní přistupovaly jako k součásti našeho každodenního života.