Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Mentální anorexie a bulimie – novodobé projevy nepřijetí sebe

seznam všech úvah

ÚVAHA Mentální anorexie a bulimie – novodobé projevy nepřijetí sebe

Paradoxně jsem si nevybral psát o počítačích a jejich vlivu, ale o něčem, co je mužskému pokolení vzdálenější. Přesto si myslím, že jde o problém, který se týká hlavně mužů. Ne, že by tím sami trpěli, i když už jsou nějaké případy, ale že se na nich přímo/nepřímo podílejí, a to velmi významně. Přijde mi to jako velmi aktuální a hrozící téma, s kterým je potřeba se vypořádat.

Další zajímavostí je, že při některých bodech, které uvedla přednášející o vlivu rodiny a dítěte a jeho tělesném stavu, říkal jsem si v tu chvíli, jako by mluvila i o mně. V mé rodině to byl z části otec a z větší části babička, kteří mi neustále vytýkali mé stravovací návyky. Doma jsem si to nějak neuvědomoval, až teď někdy zpětně, že by takové dítě mělo být zmatené, když mu neustále někdo říká: „ty vůbec nejíš, co z tebe bude, po kom to máš, ty ale vybavuješ, co ti zas nechutná“, když jsem byl v pubertě, moje tělesná hmotnost se začala zvětšovat, také díky hokeji, a moje babička zas říkala: „tys byl takovej štíhlounkej, po kom to máš, nejez tolik, budeš tlustej, budeš mít problémy“. Nikdy jsem jí to nezazlíval, uměl jsem si dupnout, ale přesto jsem se chtěl zavděčit. Díky výchově mých rodičů vím, že to tak babička nikdy nemyslela a naopak mi to vždycky vynahrazovala něčím jiným a mám dodnes dobré vzpomínky na mou mladší dobu. Jenom až teď jsem si to v retrospektivě uspořádal a říkal jsem si, jaké to pro dítě musí být. Jednou tak a podruhé onak. Problém ale byl spíše ve škole a v hokeji. I když i tam jsem s tím víceméně dobře zápasil, ke konci už mi to bylo tak jedno, že jsem si s jídlem nedělal vůbec starosti a až před nějakým rokem, od letoška, jsem teprve začal řešit, sám od sebe, váhu.

Já tohle téma docela přežil, ale znám spoustu mých přátel, kde to dopadlo daleko hůř. U kluků jsem to neviděl vůbec, že by rodiče řešili váhu, spíš v hokeji rodiče řešili kondici a tělesný stav těla, ne hmotnostní stav. To je ale celkem pochopitelné, když se to nepřehání, myslím si, že hecování své ratolesti občas neuškodí. Ze školy, konkrétně v době, kdy jsem chodil na gymnázium, jsem zaznamenal pár případů anorexie a bulimie nebo celkově rodiče versus dětská váha. Nevím, kde se to v lidech bere, ale když nám ustavičně jedna spolužačka předhazuje otázku, jestli není tlustá a jsem hezká, říkal jsem si, že to není „normální“, doma něco musí být. I když její rodinu až tak neznám, aspoň osobně ne, tak si myslím, že doma muselo něco být. Tehdy a i dnes si myslím, že rodina mé spolužačky nemá na jejím psychickém stavu až tak velký vliv. Když si vybavím moje další spolužačky a jiné holky, kterými se ona obklopovala, tak si myslím, že se s těma holkama srovnávala. K tomu si přičtěte internet a masmédia. Výsledek je takový, že holka si totálně nevěří, nevěří sama sobě, při partnerských vztazích přenáší své komplexy na druhé, a kdyby na partnery, ale i na své přátele. Tu holku mám svým způsobem rád a beru ji jako přítele, ale vím moc dobře, že se musí dát trochu do kupy. Naštěstí pro mě, toto je jediný osobní případ tématu mé úvahy. Osobně jsem se nesetkal s anorexií a s bulimií.

Závěrem bych rád dodal, že na vině jsou hlavně rodiče i za předpokladu, že dítě svůj vzor odvodilo z televize a z internetu. Já jsem hodně koukal na televizi a hodně jsem probrouzdal na počítači hodin, ale nikdy jsem si nevěřil tak, abych ničil sám sebe. Samozřejmě, že jsem pochyboval a někdy i v takové míře, že tomu dodnes sám nevěřím, zvlášť v období rozvodu. Přesto věřím, že pevná výchova mé mamky mi zajistila sebelásku, sebedůvěru a sebevědomí. V dnešní době, kdy vidím, jak rodiče nezvládají své děti, samozřejmě procentuálně ne všichni, tak bych nejradši udělal takové opatření, které nestojí na rodičích. Státem nebo něčím bych to ošetřil, ale bohužel
to nepůjde, protože to by bylo omezování lidských práv a svobod. Čili jediné východisko je, že se začne hojně rozšiřovat a publikovat něco, co podrývá autoritu idealizmu. Ve větší míře se to naštěstí děje, viz modeling baculatých žen apod. Věřím v budoucnost a já se na ní budu rád podílet.